Příběh ženy s tělem pokrytým hustými chlupy připomíná scénář z temného filmu, ačkoliv se skutečně odehrál v 19. století. Julia Pastrany plnila světová divadla a vzbuzovala pozornost největších vědeckých kapacit tehdejší doby. Navzdory velkému talentu a inteligenci se po své předčasné smrti stala pouhým pouťovým exponátem. Klidu se dočkala až o stopadesát let později po úspěšné mezinárodní kampani.
Odložené dítě v guvernérském paláci
Julia Pastrana přišla na svět ve 30. letech 19. století v hornaté části Mexika s velmi vzácnou genetickou anomálií zvanou hypertrichóza. Tvář i tělo měla pokryté tmavým ochlupením a kvůli zbytnělým dásním se vyznačovala nápadně vystouplou čelistí. Matka ji údajně ze strachu opustila a holčička skončila v místním sirotčinci, kde díky své milé povaze zaujala tamního guvernéra. Ten si ji odvedl do svého sídla a mladá Mexičanka v jeho domácnosti vyrůstala zhruba do svých dvaceti let. Po dosažení dospělosti se rozhodla k návratu ke svým příbuzným, na cestě ji ovšem potkal osudový zvrat.
Během putování narazila na amerického impresária, který okamžitě vycítil obrovský obchodní potenciál a přesvědčil ji k vystupování před platícím publikem. Koncem roku 1854 už stála na pódiu v New Yorku a předváděla španělské písně i tradiční tance v sálech plných zvědavých diváků. Ačkoliv ji dobové reklamní letáky lživě prezentovaly jako polovičního medvěda či opici, Pastrana na jevišti prokazovala mimořádný ostrovtip a bezchybnou znalost několika cizích jazyků. Odborníci i běžní návštěvníci se často podivovali nad bystrostí této neobvyklé umělkyně.
Osudové evropské turné
Úspěch v zámoří logicky vedl k přesunu na starý kontinent a v Londýně se na vystoupení talentované umělkyně začaly tvořit dlouhé fronty. Právě tam potkala nového manažera Theodora Lenta, jenž ji vzal pod svá křídla a vymyslel pro ni novou masivnější reklamní kampaň. Její jméno plnilo stránky tehdejších novin a o fenomén pod cizokrajným jménem se zajímal i přírodovědec Charles Darwin. Věhlasní lékaři sepisovali zprávy o jejím původu, ona sama přitom veškeré dotazy směřovala na svého zástupce a soustředila se výhradně na umělecký výkon.
Pracovní vztah s manažerem postupně přerostl v osobní pouto a ve svých jednadvaceti letech s ním zpěvačka v Baltimoru uzavřela sňatek. Své přítelkyni Friederike Gossman kdysi s upřímnou vírou řekla: „Můj manžel mě miluje pro mě samotnou.“ Za oponou ovšem panovala mnohem smutnější realita plná zákazů vycházení, aby nedošlo k ohrožení lukrativního byznysu ukazováním na veřejnosti. Během nesmírně vyčerpávajícího moskevského turné na přelomu let 1859 a 1860 mladá žena nečekaně otěhotněla a manželský pár očekával prvního potomka.
Smutný konec a morbidní byznys
Narozený chlapec zdědil po matce veškeré genetické anomálie včetně hustého ochlupení a po pětatřiceti hodinách od komplikovaného porodu zemřel. Zesláblá Pastrana svého syna následovala o pět dní později a Lent obě těla z ryzí vypočítavosti prodal moskevskému profesorovi Sokolovovi. Ten je pomocí inovativních metod míchajících mumifikaci a taxidermii zakonzervoval do přirozených stojících poloh. Vdovec po zhlédnutí výsledku bleskově využil kličku ve smlouvě, exponáty odkoupil zpět a bez jakýchkoliv skrupulí je zařadil do dalšího výstavního programu.
S mrtvou manželkou i synem objížděl vyprodané evropské sály a obrovské výdělky ho motivovaly k nalezení další chlupaté ženy, se kterou se oženil a předváděl ji po boku nabalzamovaných těl. Lent nakonec zešílel a zemřel v ústavu, obskurní rodinné dědictví pak putovalo desítky let po různých poutích či muzeích kuriozit napříč Evropou. Po první světové válce je získal norský zábavní park, odkud exponáty putovaly do skladů a podlehly částečné destrukci při nájezdu zlodějů. Těla nakonec skončila v zapomnění hluboko v suterénu ústavu forenzní medicíny v Oslu.
Boj o poslední odpočinek
Dlouhé dekády přehlížený osud dostal naději na důstojné rozuzlení teprve s příchodem nového tisíciletí díky aktivitě vizuální umělkyně Laury Anderson Barbaty. Tato žena zahájila nesmírně náročnou byrokratickou bitvu s norskými úřady o repatriaci zneuctěných ostatků zpět do původní domoviny. Po osmi letech snah a nekonečných diskusí úředníci konečně povolili přesun mumií z chladného univerzitního sklepa do horkého mexického podnebí.
V únoru 2013 spočinula bílá rakev pokrytá květinami na hřbitově v domovském státě Sinaloa, čímž skončila dlouhá cesta plná nespravedlnosti.
