Francouzský dvůr byl v 17. století výkladní skříní tehdejší Evropy a ztělesněním luxusu. Pod nablýskaným povrchem paláce ve Versailles se ovšem v dobách krále Ludvíka XIV. ukrývala překvapivě páchnoucí realita. Panovník prožil podstatnou část svého života ve velkých bolestech po nepovedeném lékařském zákroku. Honosné sídlo navíc denně zaplavoval odér, který by dnešního návštěvníka spolehlivě porazil.
Voda oslabuje tělo
Obyvatelstvo 17. století vnímalo hygienu zcela odlišným způsobem. Tehdy panovalo všeobecné přesvědčení o škodlivosti teplé vody. Všichni si mysleli, že oslabuje tělo, které je pak náchylné k nemocem.
Samotný král nebyl výjimkou. Během celého života si dopřál celkovou koupel údajně jen dvakrát. Každé ráno si opláchl ruce v alkoholu a tělo si nechal otřít suchým ručníkem. Versailles navíc postrádalo odpadní systém. Vlastní toaletu měli k dispozici pouze ti nejvýše postavení. Běžní dvořané si ulevovali do nočníků za zástěnami nebo prostě použili nejbližší volný kout.
„Je to skandální. Kdykoli opustím svou komnatu, narazím na někoho, kdo zrovna močí,“ postěžovala si v roce 1705 princezna Alžběta Šarlota Falcká. Zápach maskovali dvořané těžkými parfémy. Obsah nočníků končil často vylitý z oken rovnou na ulici.
Zákrok bez umrtvení
Tehdejší medicína stála na specifických základech. Lékaři vnímali lidský chrup jako nebezpečnou líheň infekcí. Osobní lékař Antoine Daquin panovníka neustále přesvědčoval o nutnosti prevence. Ludvík proto ve svých sedmačtyřiceti letech souhlasil a rozhodl se nechat si vytrhat většinu zubů.
Zákrok proběhl v roce 1685 zcela bez narkózy. Lékař však postupoval natolik nešetrně, že pacientovi zlomil spodní čelist a vyrval velký kus horního patra. Zlomenina se zahojila, ale otvor mezi ústní a nosní dutinou zůstával otevřený.
Lékařský tým se pokusil ránu dezinfikovat a uzavřít. Podle zápisků doktora Daquina otvor čtrnáctkrát po sobě vypálili rozžhavenou železnou tyčí. Bolestivé martyrium však nevyšlo a defekt v patře se zacelit nepodařilo.
Zkažené jídlo a tasemnice
Následky hrůzného chirurgického zásahu krále provázely dalších třicet let. Značná část vypitého vína mu pravidelně vytékala nosem ven. Mnohem větší problém představovala konzumace pevné stravy. Panovník bez zubů musel jíst rozvařené pokrmy, které se usazovaly v otvoru patra.
Zbytky masa a zeleniny v ráně dlouhé týdny hnily. Teprve po úplném rozkladu zapáchající hmota vypadla nosní dírkou. Kolem panovníka se tak šířil nesnesitelný zápach. Poslední králova milenka Madame de Maintenon tímto odérem nesmírně trpěla. Sama nakonec svými intrikami dosáhla lékařova úplného propuštění.
Královu obrovskou chuť k jídlu provázela nedostatečná tepelná úprava pokrmů. Všudypřítomná špína vedla k opakované nákaze parazity. Během života hostil ve svých střevech tasemnici celkem šestkrát. Osobní felčaři řešili jeho obtíže podáváním drastických projímadel z koňského hnoje. Následovaly neustálé průjmy a král navštěvoval toaletu i osmnáctkrát denně.
Konec poznamenaný špínou
Ačkoli Ludvík prožíval nezměrné bolesti, nesl svůj osud velmi statečně. „Nikdy si ani slovem nestěžoval,“ poznamenal francouzský historik Louis Bedrand. Na dobových portrétech má Ludvík pečlivě zavřená ústa a vpadlé tváře jsou jediným viditelným náznakem zničené čelisti.
Honosné sídlo postupně ovládly kočky. Pach zkaženého jídla lákal do chodeb zvířata z celého okolí. Přeplněné sály se změnily v jeden velký zvířecí záchod.
Zkáza vládce nakonec přišla v podobě gangrény. Oficiální verze přisuzuje smrtelné zranění nešťastné náhodě při lovu. Zámeckými chodbami se ale nesla i jiná zkazka. Král měl osudově uklouznout na exkrementu uprostřed tanečního parketu. Dvorní dámy v objemných šatech totiž odmítaly zdlouhavé svlékání a potřebu vykonávaly rovnou tam, kde stály.
.jpg){kind=link}