Je to přesně 121 let. V Petrohradě tehdy mrzlo, ale více než sto padesát tisíc lidí hřálo u srdce podivné nadšení. Věřili v cara jako svého ochránce, který vyslyší jejich bídu. O několik hodin později se bílý sníh barvil do ruda. Masakr, který vešel do dějin jako Krvavá neděle, navždy zničil mýtus o dobrotivém panovníkovi a odstartoval pád ruského impéria.
Petrohrad se ráno 22. ledna 1905 probudil do napjaté atmosféry. Dělníci z Putilovských závodů i jejich rodiny se chystali na pochod k Zimnímu paláci. Chyběly jim zbraně i revoluční plány. Vedla je pouze zoufalá touha po změně a naivní víra.
V čele nekonečného průvodu kráčel charismatický pravoslavný kněz Georgij Gapon. Lidé nesli ikony (křesťanské náboženské obrazy, pozn. red.), kříže a portréty cara Mikuláše II. Zpívali náboženské písně a hymnu „Bože, chraň cara.“ Byla to scéna plná paradoxů. Hladoví a zbědovaní lidé šli prosit toho, kdo nesl za jejich bídu systémovou zodpovědnost. Doufali v pohádku o hodném „báťuškovi“, kterého jen špatní rádci drží v nevědomosti o utrpení lidu.
Otroci, nikoliv lidé
Požadavky demonstrantů zněly z dnešního pohledu prostě a pochopitelně. Žádali osmihodinovou pracovní dobu, zvýšení mezd, svobodu slova a konec vyčerpávající rusko-japonské války.
„Jsme chudí a utiskovaní, jsme přetíženi prací, jsme uráženi, zachází s námi jako s otroky,“ stálo v dokumentu, který ve své knize Lidská tragédie cituje historik Orlando Figes. Dělníci v textu doslova prosili cara o zboření zdi mezi ním a jeho lidem. Byla to jejich poslední naděje na důstojný život.
Gapon a jeho následovníci však ignorovali jednu zásadní věc. Zimní palác zel prázdnotou. Car pobýval ve svém sídle v Carském Selu a řešení situace přenechal vojenským velitelům. Ti obdrželi rozkaz zastavit dav za každou cenu.
Palba do ikon
Když se čela průvodů přiblížila k Narvské bráně a Trojickému mostu, narazila na kordony vojáků a kozáků. Lidé si zachovali víru v pokojný průběh. Pokračovali v chůzi, zvedali ikony nad hlavy na znamení míru. První výstřely považovali za varovné salvy slepými náboji. Realita byla však krutá, ostré projektily trhaly těla v průvodu.
Kozáci tasili šavle a vjeli přímo do davu. Pěchota pálila do hustého zástupu mužů, žen i dětí. Panika propukla okamžitě. Sníh se mísil s krví, na zemi zůstaly ležet rozšlapané portréty cara vedle těl mrtvých. Počty obětí zůstávají předmětem sporů. Oficiální policejní statistiky přiznaly stovku mrtvých. Dobové odhady novinářů a svědků hovořily až o čtyřech tisících zmařených životů.
„Viděl jsem chlapce, kterému kozák šavlí rozťal hlavu, a ženu, jež se snažila krýt vlastním tělem dítě, než oba padli pod krupobitím kulek,“ popsal hrůzné scény zpravodaj britského listu The Times, který události sledoval přímo na místě.
Carův deník a konec iluzí
Reakce Mikuláše II. na tragédii odhaluje jeho fatální odtržení od reality a neschopnost empatie. Místo okamžitého návratu a řešení krize si ten večer zapsal do svého deníku jen strohou poznámku.
„Těžký, bolestný den. V Petrohradě došlo k vážným nepokojům v důsledku touhy dělníků dostat se k Zimnímu paláci. Vojsko muselo na různých místech střílet, bylo mnoho zabitých a raněných. Bože, jak bolestné a těžké,“ stojí v zápiscích, které zveřejnil státní archiv Ruské federace. Car vnímal masakr jako administrativní nepříjemnost, nikoli jako zlomový bod dějin.
Důsledky byly katastrofální. Krvavá neděle zpřetrhala posvátné pouto mezi carem a lidem. Z otce národa se stal v očích veřejnosti „Mikuláš Krvavý“.
Otec Gapon, který masakr přežil, pochopil situaci jako první. Jeho slova pronesená těsně po střelbě se stala mottem nadcházejících bouří. „Není už Boha, není už cara,“ prohlásil Gapon bezprostředně po masakru, což zaznamenal dobový tisk. V následujících měsících zachvátila Rusko vlna stávek a vzpour. Romanovci sice tento první nápor ustáli, ale jejich osud zpečetilo právě ono mrazivé lednové ráno.
