Říkali mu Tonda Zápotonda nebo Ušaté torpédo. Působil jako dobrácký strýc, který si rád zahrál na harmoniku a napsal knihu pro děti. Jenže pod touto lidovou maskou se skrýval chladnokrevný pragmatik, který se neštítil ničeho. Druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký, který se narodil 19. prosince 1884, se do historie zapsal jako muž, který bez mrknutí oka obral miliony Čechoslováků o celoživotní úspory a následně neváhal použít hrubou sílu proti těm, které měl údajně chránit.
Velká měnová lež
Byl to jeden z nejcyničtějších okamžiků v moderních českých dějinách. Psal se květen 1953 a mezi lidmi se šířila panika. Zboží mizelo z pultů raketovou rychlostí, protože národ tušil, že se s penězi něco chystá. Komunistické vedení potřebovalo situaci uklidnit, aby mohlo past sklapnout v pravou chvíli.
Prezident Zápotocký se tohoto úkolu zhostil s hereckým talentem. V rozhlasovém projevu, pouhé dva dny před katastrofou, pronesl větu, která se stala symbolem politické zrady: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“
Realita byla děsivá. V té době už byly nové bankovky dávno vytištěné v Sovětském svazu a čekaly na distribuci. Zápotocký lhal vědomě a účelově. Cílem bylo vzít lidem peníze, zastavit černý trh a vyřešit neschopnost státu dodat zboží do obchodů. Reforma, která vypukla 1. června 1953, fakticky znamenala státní bankrot. Úspory většiny obyvatel byly znehodnoceny a dluhy státu vůči lidem smazány.
Komunistický režim si byl vědom, jakou ostudu tento projev představuje. Později se snažil stopy po prezidentově lži zamést. Když se novináři po letech pokoušeli najít v archivech originální zvukový záznam, neuspěli. Archivář Richard Mahel se domnívá, že pásek komunisté raději sami vyskartovali, aby si nekomplikovali pohled na minulost a neupozorňovali na prezidentův záměrný protimluv.
Tanky proti dělníkům
Reakce na okradení národa na sebe nenechala dlouho čekat. Nejsilnější odpor se zvedl v Plzni. Dělníkům ve Škodovce vyplatili mzdy v předstihu ještě ve staré měně, čímž jejich výplata okamžitě ztratila hodnotu. To byla poslední kapka. Lidé vyšli do ulic a z původně sociálního protestu se stalo masové antikomunistické povstání. Právě v tento moment se ukázala pravá tvář „táty dělníků“.
Místo pochopení pro ožebračené rodiny zvolil Zápotocký tvrdou represi. Vláda proti neozbrojeným demonstrantům vyslala armádu, pohraniční stráž a dokonce i tanky. Muž, který celý život budoval svou kariéru jako odborář a obhájce práv pracujících, najednou stávku tvrdě odsoudil. Jeho postoj byl nekompromisní: „Máme všechny důvody k tomu, abychom ukázali silnou ruku.“
Zápotocký tím popřel vše, co dříve hlásal. Prohlásil, že nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno. Následky byly drtivé. V Plzni proběhlo čtrnáct politických procesů, odsouzeno bylo přes tři sta lidí a mnozí další přišli o práci nebo byli nuceně vystěhováni.
Jidáš ve vlastní vile
Zápotockého charakter se však neprojevil jen ve vztahu k veřejnosti. Ještě děsivější roli sehrál v zákulisních bojích uvnitř strany, konkrétně v případu Rudolfa Slánského. Ačkoliv se k sobě chovali jako přátelé a soudruzi, Zápotocký se aktivně podílel na jeho likvidaci. Fungoval jako volavka. V den, kdy měla Státní bezpečnost Slánského zatknout, ho Zápotocký zdržel na večírku ve své vile.
Zatímco se u Slánských doma připravovala past, premiér Zápotocký hosty provázel po domě, ukazoval jim obrazy a hrál roli pozorného hostitele. Manželka Josefa Slánská později vzpomínala, jak se k nim Zápotocký choval nezvykle hezky. Když nadešel čas, Zápotocký se s nimi mile rozloučil a okamžitě zatelefonoval řídícímu důstojníkovi. Do sluchátka chladně oznámil: „Už jde.“
Paradoxem zůstává, že Stalin Zápotockým ve skutečnosti pohrdal. Považoval ho za slabého „odboráře“, a nikoliv za kovaného komunistu. Vysmíval se mu, že píše romány, zatímco jiní odhalují nepřátele. Zápotocký se proto snažil o to víc zavděčit. Věděl o mučení vězňů a spolu s Gottwaldem rozhodoval o rozsudcích smrti.
Dnes po něm v rodných Zákolanech stále stojí socha, které občas někdo přes noc přebarví sako na rudo. Místní komunisté to považují za vandalství, ale historie hovoří jasně. Muž, který proměnil Ježíška v Dědu Mráze a sliboval světlé zítřky, má na rukou krev svých spoluobčanů.
