Lesník Matúš Lašut prožil dětství v naprosté chudobě a ve službě u cizích hospodářů. Obyčejný život muže z kysucké obce Turzovka se nevratně proměnil v červnu roku 1958 po obchůzce místních lesů. Události z hory Živčák z něj udělaly terč tehdejšího komunistického režimu a přivedly ho až do psychiatrické léčebny. Své tvrzení o neobvyklém setkání s Pannou Marií ale nikdy neodvolal.
Těžké začátky a láska k přírodě
Lašut pocházel ze slovenské Vysoké nad Kysucou. Matku ztratil v pěti letech a tvrdá realita chudé rodiny ho brzy vyhnala do služby. Jako malý chlapec pásl dobytek u velmi přísného hospodáře a nocovat musel v chlévě u prasat. Zlom nastal po jeho odchodu na Moravu. Tamní rodina ho přijala vlídně, zacházela s ním s úctou a dovolila mu sedávat s nimi u jednoho stolu. Přátelští lidé ho také přivedli k hluboké víře, která mu následně pomáhala překonávat ty nejtěžší životní rány.
Po vojně a maturitě se Lašut vrátil na Slovensko, oženil se a usadil se v Turzovce. Společně s manželkou vychovávali děti a rodinnou tragédii v podobě ztráty osmnáctiměsíční dcery dokázal ustát právě díky svému silnému náboženskému přesvědčení. Jako bystrý a spolehlivý muž se vypracoval na respektovaného hajného. Les a přírodu zkrátka miloval a trávil v nich většinu svého času.
Zvláštní události u borovice
První červnovou neděli roku 1958 se vydal na obchůzku přes horu Okrúhla. Na místě zvaném Živčák se zastavil u oblíbené borovice s obrazem Matky Boží. V tu chvíli uviděl nedaleko od sebe obrovskou postavu Panny Marie Lurdské v zářivě bílém rouchu s modrou stuhou. Lašut si zpočátku myslel, že jde o nově umístěnou sochu na počest stoletého výročí lurdských událostí. „Pochopil jsem, že to není socha, ale živá bytost, stojící na obláčku z lehounké mlhy,“ popsal setkání ve své výpovědi Lašuta na farním úřadě.
Zjevení mu pokynem ruky ukázalo poškozený plot, který on vzápětí poslušně opravil. Poté se obraz na stromě proměnil v promítací plátno se sedmi zvláštními výjevy. Ukazovaly symbolický boj dobra se zlem, katastrofické exploze i vizi dokonale harmonického světa pod podmínkou nápravy lidstva. Celý zážitek vyvrcholil obrovským zábleskem z oblohy a objevením postavy Ježíše Krista. Hajný se po třech hodinách probral z bezvědomí, vedle sebe našel sněhobílý růženec a zjistil, že z minuty na minutu zmizel jeho letitý chronický kašel. Okamžitě se vrátil do vesnice a uprostřed noci budil sousedy, aby je odprosil za veškeré předchozí drobné křivdy.
Výslechy a nucená léčba
O svém zážitku začal nahlas mluvit až na začátku září. Hned druhý den s ním na horu vyrazila početná skupina poutníků. Sběh věřících ihned přitáhl pozornost úřadů a hned ten večer si pro něj přijela Veřejná bezpečnost. Místní obyvatelé ho zarputile bránili, esenbáci si ho tedy pozvali až na následující ráno do Čadce. Tam odstartovaly výslechy bez spánku a bez sebemenšího sousta jídla. Vyšetřovatelé ho vozili se zavázanýma očima a vyhrožovali ublížením jeho ženě i dětem. Musel podepsat sto dvacet protokolů, všechny ale zněly naprosto stejně a svá slova nikdy nestáhl.
Státní aparát ho brzy převezl do psychiatrické léčebny v Bytčici u Žiliny na ochranné léčení. Během pěti let strávil v různých ústavech desítky měsíců. Zažil surové bití, ledové sprchy a čelil osmi hypnotizérům. „Zjevení je strašně těžká křížová cesta, je to celoživotní úděl,“ shrnul svůj osud Lašut v dokumentu České televize.
Režim nad ním nakonec ztratil kontrolu, propustil ho se zcela absurdní diagnózou zasažení vidinami a soudní proces nikdy nedotáhl k žádnému rozsudku. Úřady se zřejmě obávaly vytvoření novodobého mučedníka.
Návrat domů a pevný postoj
Navzdory dlouhé izolaci se hajný vrátil k rodině s vnitřním klidem. Během pobytu ve tmě na samotce téměř přišel o zrak, ten se mu ale při první návštěvě místa zázraku údajně vrátil do normálu. Na hoře Živčák mezitím vytrysklo šest vodních pramenů a lokalita se pravidelně plnila lidmi ze všech koutů země. Bezpečnostní složky se snažily improvizované kapličky ničit ohněm, poutníci ale na místo přicházeli dál a ve stále větších počtech. Do Turzovky jezdili zahraniční reportéři a věřící vnímali oblast jako posvátnou.
Lašut žil ve své domovské obci dál v maximální tichosti a skromnosti. Každý den navštěvoval mši a odmítal veškeré finanční dary nebo výhody. Zůstal věrný svému přesvědčení až do srpna 2010, kdy zemřel ve věku čtyřiadevadesáti let. Na nedalekém kopci mezitím vyrostla oficiální kaple Panny Marie Královny pokoje. Sám vizionář o svém příběhu do konce života mluvil naprosto smířeně a vyrovnaně. „Proč jsem Ji viděl? To přece není nic zvláštního,“ odpovídal obvykle návštěvníkům s úsměvem.
