Let 571 s uruguayským ragbyovým týmem Old Christians Club odstartoval 12. října 1972 z Montevidea. Na palubě letadla Fairchild FH-227D sedělo pět členů posádky a čtyřicet cestujících včetně příbuzných a přátel hráčů. Kvůli špatnému počasí museli přenocovat v argentinské Mendoze a v cestě pokračovali až další den.
Ztráta orientace a osudný náraz
Cestou přes Andy panovala hustá mlha. Piloti se špatně zorientovali a domnívali se, že již přeletěli bezpečný bod na trase. Řídicí věž v chilském Santiagu jim na základě této mylné informace povolila sestup. Letadlo ve skutečnosti stále klesalo mezi horskými štíty. Jakmile piloti uviděli před sebou skalní stěnu, pokusili se prudce nabrat výšku. Ocas letounu však zavadil o útes a následně se utrhlo pravé i levé křídlo.
Zbytek trupu dopadl na strmý svah a sjel po něm vysokou rychlostí, dokud nenarazil do vrstvy ledu a sněhu v nadmořské výšce 3500 metrů. Při prvotním nárazu a bezprostředně po něm zemřelo dvanáct lidí.
Zima a hlad na ledovci
Přeživší se ocitli v mrazivé pustině bez adekvátního oblečení a s minimem jídla. Z trosek letadla si vytvořili provizorní úkryt. Ze zbytků izolace a potahů sedadel si vyrobili provizorní přikrývky a snažili se chránit před nočními teplotami klesajícími k minus třiceti stupňům.
Zásoby jídla tvořilo jen několik čokoládových tyčinek, víno a drobné pochutiny. Tyto tenké příděly však velmi rychle došly. Desátý den trosečníci zachytili zprávu z malého rádia, že úřady ukončily pátrání po vraku. S ubývajícími silami a hrozbou smrti hladem stáli před nejtěžším rozhodnutím svého života. Aby přežili, museli začít pojídat těla svých mrtvých společníků.
Lavina a marné čekání
O necelé dva týdny později, 29. října, zasáhla vrak další pohroma. Utajený úkryt zavalila sněhová lavina a zabila dalších osm lidí. Zbytek skupiny zůstal uvězněn ve stísněném prostoru pod sněhem tři dny. Vzduch rychle docházel a situace se zhoršovala s každou hodinou. Na ledovci podléhali další lidé zraněním, podvýživě nebo mrazu. Ze čtyřiceti pěti lidí na palubě zůstalo naživu jen šestnáct. Uvědomili si, že záchrana sama od sebe nepřijde. Tři mladí muži, Roberto Canessa, Nando Parrado a Antonio Vizintín, se proto rozhodli přejít horský masiv a dojít pro pomoc.
Záchrana po sedmdesáti dnech
V polovině prosince vyrazila trojice na náročnou cestu přes Andy. Vizintín se brzy vrátil do tábora, aby ostatním zanechal své příděly jídla. Canessa a Parrado pokračovali dál a ušli desítky kilometrů náročným terénem. Po deseti dnech vyčerpávající chůze spatřili chilského pastevce, kterému hodili přes řeku kámen se vzkazem.
Následující dny dorazily na místo havárie záchranné vrtulníky. Záchranná akce trvala kvůli počasí a nosnosti vrtulníků dva dny. Po 72 dnech v drsných podmínkách se všichni přeživší konečně dostali do nemocnic. Případ vyvolal obrovskou celosvětovou pozornost. Přeživší nakonec veřejně obhájili svá těžká rozhodnutí tváří v tvář jisté smrti.
