Ve 20. století měla přinést naději nemocným. Nakonec však tisícům pacientů zničila osobnost. Lobotomie, děsivý chirurgický zákrok, měla řešit deprese i poruchy chování jediným zásahem do mozku. Dnes se na ni pohlíží jako na varovný příklad, kam až může zajít lékařská arogance.
Lobotomie jako zázračná medicína
Ve 30. letech minulého století se mezi lékaři začala šířit jedna zásadní myšlenka. Došli k názoru, že psychické poruchy lze řešit chirurgickým zásahem do mozku. Jako jeden z prvních ji prosazoval portugalský neurolog António Egas Moniz. Ten za tuto metodu později získal Nobelovu cenu. Na jeho práci navázal americký lékař Walter Freeman. Místo klasického vrtání lebky zvolil méně náročnou cestu – k mozku se dostával přes oční důlek. Používal přitom upravený sekáček na led a malé kladívko.
Freemanova popularita raketově rostla. Operace trvala jen pár minut, pacienti po ní odjížděli taxíkem jako od zubaře. Zákrokem prošlo v USA až 40 tisíc lidí, často i bez plného souhlasu. Freeman údajně zvládl až 25 lobotomií za den a jeho metodu přejímali i další lékaři v Británii, Skandinávii či Japonsku. V Evropě byla nejrozšířenější v Británii, kde se uskutečnilo přes 17 tisíc operací.
Strop očnice, páka a sekáček na led
Zákrok se zpočátku prováděl trepanací, tedy navrtáním lebky. Freeman později přišel s tzv. transorbitální lobotomií, která zahrnovala proražení stropu očnice kovovou tyčí a přerušení spojů v čelním laloku. K narkóze většinou nedocházelo, často stačilo jen uklidnění pacienta. Freeman dokonce plánoval školení běžných psychiatrů v této metodě, což už neunesl jeho kolega James Watts a rozešli se.
K nejznámějším případům patří tragédie Rosemary Kennedyové, sestry amerického prezidenta. Mladé ženě s mírnou mentální retardací a výbuchy hněvu rodiče domluvili lobotomii. Výsledkem byla těžká invalidita. Rosemary už nikdy nebyla schopna samostatného života.
Změny osobnosti po zákroku byly běžné. Lidé ztráceli emoční vazby, schopnost rozhodování nebo i strach. Jiní se stali apatičtí nebo agresivní. Úmrtnost nebyla zanedbatelná. Odhady mluví až o 14 procentech případů s fatálními následky.
Od lesku k hanbě
Zákrok, který měl být všelékem, se nakonec stal synonymem pro lékařskou krutost. V 60. letech začal zájem o lobotomii klesat. V roce 1967 provedl Walter Freeman svou poslední operaci, po níž pacientka zemřela. Přišel o licenci, ale metodu dál hájil. Ke změně postoje veřejnosti přispěl i film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), v němž postava Jacka Nicholsona po lobotomii končí jako bezduché tělo.
Od 70. let byla lobotomie v řadě zemí zakázána. Ve Francii se přesto prováděly poslední zákroky až v roce 1986. K jejímu ústupu přispěl i nástup antipsychotik. Ty umožnily šetrnější léčbu duševních poruch.
Neurochirurgické zásahy do mozku se stále provádějí. Děje se tak třeba u léčby těžkých forem obsedantně kompulzivní poruchy. Metody jsou však nesrovnatelně přesnější, bezpečnější a eticky kontrolované.
