Když prezident Antonín Zápotocký vystoupil na jaře roku 1953 v rozhlase, ubezpečoval posluchače o silné a stabilní národní měně. Běžní občané tehdy nemohli tušit, že vláda tou dobou v přísném utajení chystá dovoz nových bankovek ze Sovětského svazu. O několik týdnů později státní aparát nečekaně spustil obří operaci, která lidi připravila o veškeré naspořené peníze a vyhnala rozzlobené dělníky do ulic.
Prázdné obchody a lživé sliby
Na počátku padesátých let se národní hospodářství ocitlo na pokraji státního bankrotu kvůli obrovským investicím do těžkého průmyslu a zbrojení. Vláda musela situaci řešit a přípravou razantní měnové reformy tajně pověřila tým pod vedením ekonoma Václava Hůly. Lidé v ulicích zhoršující se stav ekonomiky brzy vycítili a začali ve velkém skupovat dostupné zboží. Obchody s potravinami a vybavením tak velmi rychle zely prázdnotou.
Zápotocký reagoval na rostoucí paniku veřejným rozhlasovým vystoupením o pevné koruně. Byla to samozřejmě čistá lež a prezident měl o chystaných vládních krocích přesné informace. Nové bankovky se v té době již tiskly v Sovětském svazu podle návrhů tamních i domácích výtvarníků. Celá zásilka putovala na naše území ve velkém utajení a stát za ni zaplatil zhruba patnáct milionů rublů.
30. května odpoledne tehdejší předseda vlády Viliam Široký v rozhlase oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce.
Peníze v kanálech a zruinované rodiny
Od 1. června tak odstartovala výměna peněz a pro drtivou většinu obyvatel znamenala obrovský finanční propad. Částky do tří set korun lidé měnili v poměru pět ku jedné a vyšší hotovost už podléhala nevýhodnému kurzu padesát ku jedné. Státní dluhopisy a veškeré vázané vklady navíc propadly úplně bez náhrady. „Lidé házeli peníze ve vzteku do kanálů,“ popsal tehdejší atmosféru zmaru historik Zdeněk Jirásek.
Zahozené bezcenné bankovky často končily v rukou pouličních dělníků. Pracovníci městských služeb je lovili ze stok a rovnou za ně kupovali lahve alkoholu. Tisíce běžných rodin se mezitím ocitly ve zcela bezvýchodné finanční situaci a přišly o peníze na základní životní potřeby. Jediným hmatatelným výsledkem operace zůstalo zrušení starého lístkového přídělového systému.
Spousta lidí přišla o plody dlouholeté práce a odříkání. Jeden z dělníků si našetřil 37 tisíc na novou ložnici, ale z výměnného střediska si odnesl jen 740 korun. Tesař František Tichý si zase odkládal peníze na dceřino věno a domů si po výměně přinesl zanedbatelný zlomek původní částky. Řada pracovníků navíc po odchodu z úřadu zjistila nešťastný fakt, že jim nezbyly drobné ani na jízdenku domů.
Vlna odporu v plzeňských ulicích
Obyvatelé měst začali okamžitě po ohlášení vládních kroků masivně protestovat. Nejvýraznější vlna odporu se vzedmula v Plzni, kde zaměstnanci místní Škodovky zrovna dostali výplatu v bezcenné měně. Dělníci se spojili s dalšími nespokojenými lidmi a rozhořčený dav brzy zcela obsadil střed města. Účastníci demonstrace na malou chvíli ovládli budovu soudu i městský rozhlasový vysílač.
Komunistický režim s tak masivní veřejnou reakcí vůbec nepočítal a musel povolat silové složky. Armáda ve spolupráci s příslušníky státní bezpečnosti a lidovými milicemi plzeňské ulice pevně obklíčila. Ozbrojenci postupně zlikvidovali veškerý odpor a do vyšetřovací vazby odvedli stovky účastníků protestů. Desítky odsouzených pak splácely domnělý dluh společnosti tvrdou těžbou uranu v jáchymovských pracovních táborech.
Zmatky s dodávkou mincí
Logistika celé finanční operace přinesla také řadu kuriózních komplikací s dodávkami hotovosti ze zahraničí. Původní jarní termíny doručení z východu se několikrát posunuly a celou zásilku na hranicích nikdo z československých úředníků fyzicky nepřepočítal. Brzy se zjistilo obrovské manko v dodávkách drobných mincí a domácí mincovna v Kremnici musela okamžitě najet na nepřetržitý provoz. Sovětská strana chybějící peníze nijak konkrétně nevysvětlila.
Při samotném sčítání na pobočkách naráželi bankovní úředníci na spoustu dalších praktických překážek. Nové peníze měly odlišné rozměry než stará platidla a stará dřevěná počítací prkna na ně vůbec nefungovala. Každou odevzdanou bankovku tak musel personál složitě odpočítat ručně a tvořily se tak obrovské fronty. Staré bankovky nakonec putovaly k definitivnímu zničení do speciálních drtiček a sléváren.
