Pražský Malostranský hřbitov ukrývá mezi honosnými hrobkami slavných osobností jeden velmi nenápadný pomník. Pod zmenšenou sochou spícího dítěte zde odpočívá tříletá Anna Degenová. K jejímu místu odpočinku lidé dodnes přinášejí hračky nebo lístky s tajnými prosbami a vyprávějí si o ní starou legendu.
Místo odpočinku barokních mistrů
Tento tichý park leží navzdory svému názvu na pomezí rušného Smíchova a Košíř. Kousek od stanice Anděl odpočívají významní architekti Dientzenhoferové, skladatel Václav Jan Tomášek i členové zámožné průmyslnické rodiny Ringhofferů. Zastavení u jejich zdobných památníků představuje pro milovníky historie běžnou součást nedělní procházky. Pozornost většiny návštěvníků se ovšem pravidelně stáčí k nejmenšímu náhrobku na celém pohřebišti. Dětská plastika leží na pravé straně od hlavní cesty.
Romantickou sochu dívky v dlouhém rubáši s rukama složenýma na prsou vytesal v roce 1851 vyhledávaný sochař Josef Max. Podle dobových záznamů patřila zesnulá dívka do rodiny strážmistra Augustina Degena a chudé nádenice. Rodina bydlela nedaleko Újezdské brány na Malé Straně a po smrti prvorozené dcery přivítala na svět ještě mladší Kateřinu. Malá Anna zůstala v hrobě sama a náklady na pořízení jejího krásného pomníku podle dochovaného vyprávění uhradil neznámý šlechtic z Velkopřevorského náměstí.
Lidové vyprávění o andělské duši
O skutečném životě malé dívky chybí v archivech přesnější záznamy. Vzniklou mezeru postupně zaplnila lidová vyprávění, kterým dal pevnou literární podobu spisovatel František Kožík ve své knize z období protektorátu. Podle tohoto pohádkového příběhu se do těla novorozence omylem vtělila duše strážného anděla. Příroda vítala její narození rozkvetlými stromy i hudbou znějící přímo na ulici. Dívka pak vynikala neobyčejnou dobrotou a všechny své věci nezištně rozdávala chudým sousedům z okolí.
Pomoc druhým se jí nakonec stala osudnou při hře s jedinou hadrovou panenkou. Hračku určenou pro chudou kamarádku jí nečekaný poryv větru vyfoukl z ruky. Holčička se za ní vyklonila z okna a po pádu na kamennou dlažbu okamžitě zemřela. Lidé si brzy po tragédii začali vyprávět o jejích posmrtných zázracích. Jeden z nich popisuje záchranu sirotků z ústavu pod Petřínem. Chovanky se vydaly hledat svou kamarádku k hrobu uprostřed noci a díky tomu unikly zničujícímu úderu blesku do prázdné budovy.
Poutní místo uprostřed metropole
Náhrobek spící dívky fungoval celé 19. století jako vyhledávané poutní místo. Vlna zájmu opadla v 50. letech minulého století s nástupem komunistického režimu a celý hřbitov následně postupně zarůstal trávou. Magistrát celou oblast zrekonstruoval a znovu otevřel veřejnosti na jaře roku 2016. Současná plastika představuje pouze věrnou kopii původního díla. Historický originál našel z důvodu ochrany před vlivy počasí bezpečné útočiště v lapidáriu na pražských Vinohradech.
Péči o památku dnes zajišťují členové místního spolku a pořádají tu pravidelné komentované prohlídky s večerním čtením. Návštěvníci nosí k dětskému pomníku plyšáky, autíčka a další drobné hračky. O podzimních Dušičkách pak náhrobek pravidelně obklopují desítky hořících svíček až po samotnou hlavu sochy. Mezi květinami se objevují papírové lístky s dětsky psanými prosbami o pomoc. Správci hřbitova tyto vzkazy pravidelně sbírají a pietně ukládají do archivu jako připomínku staré pražské pověsti.
