Slovo mičurinec se u nás vžilo jako označení pro velmi zapáleného zahrádkáře. Málokdo z dnešní generace ale tuší, že za tímto výrazem stojí skutečný člověk. Ivan Vladimirovič Mičurin byl ruský samouk. Sovětská propaganda ho povýšila na geniálního vědce, ačkoliv on sám základní genetické principy celý život popíral. Jeho příběh je ukázkou toho, jak se politika dokáže zmocnit přírody a ohnout si realitu podle svých potřeb.
Vyloučený student s láskou k ovocným stromům
Ivan Vladimirovič Mičurin se narodil do starobylé, ale zchudlé šlechtické rodiny v Rjazani. Osud se s ním nemazlil. Jeho otec se oženil s chudou dívkou. To vedlo k vydědění rodiny, a rodiče se museli protloukat životem velmi nuzně. Ivan byl jediným ze sedmi dětí, který se dožil dospělosti.
Rodiče však zemřeli, když byl ještě chlapec, a tak se z něj stal sirotek. Lásku k půdě a stromům v něm stihl probudit otec ještě před svou smrtí. Mladý Ivan trávil hodiny v sadech a učil se roubovat a pečovat o rostliny, což se později stalo jeho celoživotní vášní.
Vzdělání se mu však stalo osudným. V patnácti letech byl v roce 1870 vyloučen z gymnázia. Důvodem bylo údajné nerespektování autorit. Tato vzpurnost a neochota podřídit se pravidlům ho provázela celý život. Po vyhazovu ze školy nastoupil jako dělník na železnici. Naučil se telegrafovat a opravovat signalizační zařízení. Zručnost mu nechyběla.
Protože potřeboval uživit rodinu, začal po večerech opravovat hodinky a drobné přístroje. Jeho srdce ale patřilo zahradě. Pronajal si pozemek, který měl přes sto tisíc metrů čtverečních, a začal s experimenty, které neměly v tehdejším Rusku obdoby.
Kanadský zázrak a mrazuvzdorné višně
Mičurin měl jasný cíl. Chtěl posunout hranici pěstování ovocných stromů co nejvíce na sever. Toužil po tom, aby na chladných ruských pláních rostly meruňky, broskve a vinná réva. Jeho metoda byla prostá a vycházela z praxe, nikoliv z teorie. Věřil, že rostliny lze „vychovat“. Odmítal Mendelovy zákony dědičnosti a tvrdil, že zásadní je vliv prostředí. Rostliny nutil zvykat si na drsné podmínky a křížil je tak dlouho, dokud nezískal odolné jedince. Celkem se mu podařilo vyšlechtit na tři sta nových odrůd ovoce.
Jeho práce zaujala i pěstitele na druhé straně planety. Mičurinovy odrůdy se dostaly až do Kanady, kde panují podobně kruté zimy jako v Rusku. Právě odtud přišlo potvrzení jeho úspěchu, které mu zajistilo mezinárodní renomé. Když Kanadu zasáhly padesátistupňové mrazy, většina sadů vymrzla. Přežily jen stromy od ruského samouka.
„Sire, zachránil jste kanadské višně. Strašlivé mrazy zahubily v našich sadech všechny stromy, jen višně od vás přežily. Jsou to nejodolnější višně na světě,“ psali v děkovném dopise kanadští ovocnáři. Tato zpráva se pro Mičurina stala obrovským zadostiučiněním. Jeho „Úrodná Fekund“ a další odrůdy jabloní či hrušní skutečně dokázaly plodit i v oblastech, kde to dříve bylo nemyslitelné.
Stalinova loutka a socha na Letné
Zatímco carský režim si Mičurinových úspěchů všímal jen okrajově, po roce 1917 se situace dramaticky změnila. Komunistům se tento samorost náramně hodil do krámu. Jeho teorie o tom, že genetika neexistuje a že organismus lze formovat vnějším prostředím, dokonale ladila s bolševickou ideologií. Stejně jako chtěl Mičurin převychovat stromy, chtěli komunisté stvořit nového, socialistického člověka. Mičurin se stal hrdinou a jeho výroky byly citovány stejně často jako ty Stalinovy.
„Je naším úkolem vzít si z přírody její dary a nečekat, až nám je milostivě sama udělí,“ prohlásil Mičurin. Tato věta se stala heslem doby. Režim mu poskytl velkorysé zázemí, přidělil mu stovku pracovníků a z jeho sadů udělal národní instituci. Sám Mičurin se stal čestným členem akademie věd, ačkoliv neměl ani maturitu. Jeho jméno nesly ulice i celá města.
Smutnou kapitolou jeho života bylo spojení s Trofimem Lysenkem, pavědcem a podvodníkem, který se prohlásil za Mičurinova žáka a jehož experimenty později způsobily v zemědělství obrovské škody.
Mičurinův kult byl po druhé světové válce exportován i do Československa. Mičurin zemřel v roce 1935 a na sklonku života prý své striktní odmítání genetiky přehodnotil. To už se ale do sovětské legendy nehodilo.
