Dějiny jí vtiskly cejch blázna, ale skutečnost byla mnohem děsivější. Johana Kastilská milovala svého muže s takovou intenzitou, že jeho smrt pro ni neznamenala konec vztahu, nýbrž začátek bizarní pouti. Zatímco Evropa řešila politické aliance, španělská královna cestovala nocí s rakví, kterou odmítala nechat zavřít. Byla to šílenství, nebo jen zoufalý výkřik zrazené ženy?
Když se v roce 1496 šestnáctiletá Johana poprvé setkala s Filipem Sličným, přeskočila jiskra, která měla potenciál zapálit celou Evropu. Doslova. Politicky dohodnutý sňatek, který měl spojit španělské království s Habsburky, se okamžitě proměnil v živočišnou vášeň. Filip byl pohledný, charismatický a bohužel pro Johanu si toho byl až příliš dobře vědom.
Manželství, které začalo bouřlivou nocí, se brzy změnilo v psychologickou válku. Filip nebyl muž pro jednu ženu. Burgundský dvůr byl plný svodů a mladý arcivévoda si nehodlal nic odepřít. Johana, vychovaná v přísném katolickém prostředí, reagovala na každou jeho nevěru hysterickými scénami. Házela po něm předměty, křičela, a dokonce prý fyzicky napadla jednu z jeho milenek, které ustřihla vlasy. Filipova reakce byla chladná a krutá. Začal ji izolovat a veřejně prohlašovat za duševně chorou, což se mu politicky náramně hodilo.
Smrt jako začátek posedlosti
Zlom nastal v září 1506. Filip po vypití studené vody po míčové hře náhle onemocněl a během několika dnů zemřel. Dodnes se spekuluje o otravě, ale pro Johanu byla příčina nepodstatná. Důsledek byl devastující. Královna, která byla v té době těhotná s jejich šestým dítětem, odmítla opustit manželovo lože.
Nehnula se od mrtvého těla. Sledovala ho v němém úžasu, jako by čekala, že se každou chvíli probudí. Lékaři a dvořané byli v šoku. Balzamování proběhlo pod jejím dohledem, ale ani poté nedovolila, aby byl Filip řádně pohřben. Rozhodla se pro krok, který nemá v královských kronikách obdoby. Nechala rakev naložit na vůz a vydala se na cestu napříč Kastilií.
Pohřební průvod se pohyboval výhradně v noci. Johana tvrdila, že vdova, která ztratila slunce svého života, by neměla cestovat za denního světla. Scéna to musela být apokalyptická. Černé vozy, stovky pochodní a uprostřed královna, která každou chvíli zastavuje průvod, aby zkontrolovala obsah rakve.
Žárlivost až za hrob
V vesnici Torquemada došlo k incidentu, který vstoupil do dějin. Průvod se měl zastavit k odpočinku v místním klášteře. Když však Johana zjistila, že jde o ženský klášter, propadla panice. Představa, že by se tělo jejího manžela, byť mrtvé, ocitlo v blízkosti jiných žen, pro ni byla nesnesitelná.
Okamžitě nařídila, aby rakev vynesli ven na pole. Tam, pod širým nebem a za svitu pochodní, nechala víko znovu otevřít. Chtěla se ujistit, že jí Filipa nikdo neukradl. Dobové záznamy hovoří o tom, že pohled na rozkládající se tělo jí nevadil. Naopak. Hladila jeho tvář a chovala se k němu s něhou, která děsila i otrlé vojáky.
Kronikář Pedro Mártir de Anglería, který byl svědkem těchto událostí, popsal její stav v dopisech velmi sugestivně. Jeho svědectví potvrzuje, že nešlo jen o smutek, ale o patologickou fixaci.
„Královna nespustila oči z rakve a přikázala, aby byla otevřena, protože chtěla znovu spatřit jeho tvář. Nikdo se neodvážil jí odporovat, ačkoliv zápach byl již nesnesitelný,“ uvedl tehdy Mártir ve svých zápiscích pro královský dvůr.
Zrada nejbližších
Tato morbidní pouť nemohla trvat věčně. Její otec, Ferdinand Aragonský, využil dceřina stavu k tomu, aby ji zbavil moci. Prohlásil ji za nesvéprávnou a nechal ji zavřít v zámku Tordesillas. Nebyla to nemocnice, bylo to vězení.
Johana zde strávila neuvěřitelných 46 let. Z oken svého pokoje mohla vidět klášter Santa Clara, kde byl Filip nakonec uložen. Ironií osudu ji tam nedržel jen otec, ale později i její vlastní syn, císař Karel V. Ten ji sice navštěvoval, ale na svobodu ji nikdy nepustil. Johana zemřela v roce 1555, špinavá, zanedbaná a zapomenutá světem, který kdysi měla řídit.
