Americký železniční předák Phineas Gage utrpěl v roce 1848 těžké poranění hlavy. Metrová železná tyč mu při odpalu výbušniny proletěla lebkou a vzala s sebou část jeho mozku. Ačkoliv se po nehodě neobvykle rychle fyzicky zotavil, fatální úraz doprovázela trvalá proměna jeho povahy.
Práce s výbušninou ve Vermontu
Pětadvacetiletý Phineas P. Gage dohlížel na podzim roku 1848 z pozice předáka na dělníky při budování železnice poblíž obce Cavendish v americkém státě Vermont. K nehodě došlo třináctého září v odpoledních hodinách. Gage společně se svou skupinou připravoval skalní masiv na odpal a do vyvrtaného otvoru pěchoval střelný prach.
Používal k tomu vlastní železnou tyč, kterou si nechal vyrobit na zakázku. Nástroj měřil na délku něco málo přes jeden metr, v průměru měl přes tři centimetry a vážil rovných šest kilogramů. Předák se v jednu chvíli ohlédl přes rameno na muže pracující za ním. Tyč pravděpodobně ve stejný okamžik zavadila o skálu a vzniklá jiskra předčasně odpálila nálož střelného prachu.
Exploze vystřelila těžký kovový nástroj z vyvrtaného otvoru ven. Tyč pak vnikla předákovi do obličeje pod úhlem spodní čelisti na levé straně. Pokračovala směrem vzhůru za levým okem, prošla levou částí mozku a vyletěla ven horní částí lebky přes čelní kost. Kusem mozkové tkáně a krví potřísněná tyč dopadla na zem o pětadvacet metrů dál.
Rychlé zotavení po ztrátě zraku
K naprostému překvapení všech přítomných neupadl dělník s proraženou hlavou do bezvědomí. Záznamy uvádějí, že se už po několika minutách dokázal hýbat a s lidmi kolem sebe mluvil. Následně se posadil do volského povozu, absolvoval více než kilometrovou cestu do města a v křesle před budovou počkal na lékaře.
Doktor Edward H. Williams při příjezdu spatřil pacienta s obrovskou ránou připomínající obrácený trychtýř. Když se Gage snažil namáhavě zvracet, klesal mu vnitřní tlak v hlavě a část poškozené mozkové tkáně vypadla přímo na podlahu. Péči následně převzal lékař John Martyn Harlow, který vyčistil ránu od úlomků kostí, odstranil sraženou krev a hlavu zavázal.
Dělník v následujících dnech upadal do bezvědomí a otevřenou ranou mu odtékal hnis. Navzdory masivní infekci se zánět podařilo potlačit a mužovo tělo se začalo mimořádně rychle hojit. Za deset týdnů od úrazu odešel z ošetřování k rodině do státu New Hampshire. Fyzické zotavení se během několika měsíců zcela dokončilo a jediným trvalým následkem zůstala viditelná jizva na čele a ztráta zraku na levém oku.
Zásadní proměna původní povahy
Nadřízení považovali Gage před osudnou nehodou za mimořádně schopného, bystrého a pracovitého vedoucího. Po jeho návratu do práce mu ale původní místo vrátit odmítli. Z respektovaného a zásadového člověka se stal nesnášenlivý a prchlivý jedinec. Lidé v jeho blízkém okolí tvrdili, že ho nepoznávají.
Rozsáhlé poškození mozkových laloků zničilo jeho schopnost plánovat, chovat se podle tehdejších společenských zvyklostí a ovládat své chování. Dobové zprávy uvádějí, že neustále střídal různé plány do budoucna, choval se velmi hrubě k ostatním, začal sprostě mluvit a jednal zcela bez ohledu na následky.
Podobnými případy poranění přední části mozku se později zabýval profesor neurologie Antonio Damasio. Zjistil, že pacienti s tímto defektem nadále dosahují výborných výsledků v inteligenčních testech, ale postrádají fungující emoční aparát, což zásadně omezuje jejich schopnost dělat správná rozhodnutí v sociálním kontaktu.
Přísný režim v Jižní Americe
Na rozdíl od rozšířených historek o doživotním tulákovi dokázal Gage po několika letech nalézt smysluplné uplatnění. V roce 1852 odjel do Chile, kde získal na dlouhých sedm let stabilní práci dostavníkového kočího na trase mezi městy Valparaíso a Santiago.
Zahraniční profese přinesla do jeho života absolutní a přesně danou strukturu. Bývalý předák musel každé ráno vstávat, pečovat o tažné koně, usazovat pasažéry a vybírat od nich jízdné. Třináct hodin dlouhé jízdy na rozbitých jihoamerických cestách si navíc žádaly předvídavost a zodpovědnost za posádku.
Každodenní pevný řád a nutnost ovládat zvířata i komunikovat s cestujícími ho donutily opět kontrolovat svou impulzivnost. Podle dochovaných zpráv se v tomto prostředí pacient daleko lépe společensky přizpůsoboval a jeho záchvaty cholerického chování slábly.
Odborný výzkum uchované lebky
Po sedmi letech v Chile začalo Gageovo zdraví selhávat. V roce 1859 se vrátil do Spojených států a přesunul se za matkou a sestrou do San Francisca, kde následně pomáhal s prací na statku v nedaleké Santa Claře. Začátkem roku 1860 se u něj objevily první epileptické záchvaty.
Těžká nemoc ho připravila o možnost pracovat. Silné epileptické záchvaty se postupně zhoršovaly a jednadvacátého května roku 1860 na jejich následky ve věku šestatřiceti let zemřel.
Několik let po jeho smrti se doktor Harlow dozvěděl o pacientově skonu a požádal rodinu o prozkoumání ostatků. Příbuzní nechali lebku v Kalifornii exhumovat a dovezli ji zpět do státu Massachusetts společně s kovovou tyčí, kterou Gage celou dobu vlastnil a odmítal se jí vzdát. Oba předměty se staly studijním materiálem a dodnes tvoří součást sbírek muzea anatomie na Harvardově univerzitě.
