27. dubna 1974 se v areálu kvasinského závodu zastavil čas u počítadla s pořadovým číslem sto tisíc. Z výrobní linky sjel v tento jarní den kus plechu a elegance, který definoval touhy tehdejších motoristů i limity tehdejšího průmyslu. Škoda 110 R s kvasinským rodokmenem tehdy uzavřela jednu kapitolu poválečné produkce a okamžitě se vydala sbírat obdivné pohledy na rozbité asfaltky i nablýskané výstaviště.
Kvasinská tradice a disciplína
Dělníci v modrých montérkách tehdy sledovali, jak se výrobní pás sune k magické hranici 100 tisíc kusů. V závodě AZNP panoval přísný režim, kdy každý utažený šroub a každá vrstva laku musely odpovídat dobovým normám socialistického plánování. Továrna v Kvasinách si pěstovala pověst pracoviště, kde vznikají ty nejladnější tvary, jaké mohl tehdejší československý automobilový průmysl nabídnout.
Podnikový archiv uchovává záznamy o tom, jak se kvasinské brány od roku 1945 postupně otevíraly pro různé modely, od Spartaků po Octavie. Právě dubnové dopoledne roku 1974 však přineslo moment, kdy se sčítání poválečných vozů zastavilo na kulaté cifře. Sto tisíc aut opustilo haly tohoto východočeského závodu a právě Škoda 110 R si pro sebe uzmula roli hlavního aktéra této slávy. Na dvoře továrny stál stroj, který svou siluetou vybočoval z šedi běžného vozového parku tehdejších silnic.
Stotisící kus v oranžové
Jubilejní automobil zářil sytým odstínem, který v ostrém jarním slunci vypadal jako z jiného světa. Škoda 110 R s pořadovým číslem sto tisíc dostala do vínku vše, co dělalo z tohoto kupé objekt touhy, od čtyř světlometů v masce až po anatomická sedadla uvnitř. Sestavení takového kusu vyžadovalo precizní souhru desítek rukou, které v Kvasinách montovaly motory o objemu 1107 kubických centimetrů. Ten den se v továrně nepracovalo pro anonymní statistiku, ale pro hmatatelný výsledek, který měl potvrdit životaschopnost kvasinského provozu.
Tvary místo praktičnosti
Zákazníci tehdy ochotně odpouštěli vozu jeho stísněný prostor na zadních sedadlech i skromný zavazadelník pod přední kapotou. Přednost dostala dynamika a fakt, že člověk seděl nízko nad vozovkou v kokpitu, který evokoval sportovní ambice západních automobilů typu Porsche. Bezrámová okna dveří vytvářela při stažení čistou linii, která dodnes fascinuje sběratele i náhodné kolemjdoucí na veteránských srazech.
Majitelé těchto vozů museli akceptovat vysokou cenu, která tehdy v Mototechně přesahovala 78 000 korun československých. Průměrná hrubá mzda v roce 1974 činila zhruba 2 232 Kčs, cena vozu tak představovala přibližně 35 průměrných hrubých platů. To by dnes odpovídalo přibližně 1 722 000 Kč. Za takové peníze si dnes můžete z autosalonu odvézt špičkově vybavenou Škodu Superb Laurin & Klement nebo nejvyšší řadu modelu Kodiaq.
Interiér tehdy voněl specifickou směsí koženky a lepidel, palubní deska s kruhovými přístroji nabízela řidiči pocit kontroly nad strojem. Ručička tachometru dokázala vyšplhat až ke hranici 145 kilometrů za hodinu, což na tehdejších silnicích stačilo k suverénnímu postavení v levém pruhu. Motor vzadu sice vyžadoval citlivou práci s plynem v zatáčkách, ale odměnou byl zvukový doprovod, který se stal poznávacím znamením celé jedné generace řidičů. Technika vycházela z klasického sedanu, karoserie však hrála úplně jinou ligu estetického vkusu.
Exportní úspěchy tohoto modelu potvrdily, že českoslovenští designéři vytvořili nadčasové dílo i v omezených podmínkách. Vozy z Kvasin putovaly do Británie, Skandinávie i na západoněmecký trh, kde si získaly pověst levného, ale charismatického sportovního náčiní. Každý kus, který sjel z linky, představoval výsledek umu lidí, kteří dokázali z ocelových plechů vykouzlit křivky hodné italských mistrů. Oranžová nebo jasně žlutá barva pak už jen podtrhovala fakt, že tohle auto chce být vidět za každou cenu.
Dnešní sběratelský grál
52 let od milníku v Kvasinách se hodnota dochovaných exemplářů pohybuje v hladinách, o kterých se tehdejším nákupčím ani nesnilo. Zachovalé Erko dnes v inzerci svítí částkami, které hravě překonají cenu moderního rodinného SUV. Lidé v nich hledají kus vlastního mládí nebo fascinaci mechanickou upřímností, která se z moderního automobilismu vytrácí.
