Školní jídelny za socialismu zanechaly silné otisky v chuťových buňkách tehdejších strávníků. Pro jednu skupinu dětí představovaly tyto místnosti s výdejními okénky každodenní boj s tuhým masem a hliníkovými příbory. Jiní pamětníci s láskou vzpomínají na poctivé stravování z lokálních surovin bez umělých náhražek. Odevzdávání prázdných talířů pod přísným dohledem vyvolává vášnivé debaty i desítky let po zazvonění konce vyučování.
Vůně mokrých hadrů a hliníkové šermování
Každodenní obědový rituál startoval otevřením dveří do rozlehlé místnosti plné hluku. Prostor prostupoval specifický odér vařené zeleniny smíchaný s vůní mokrých čisticích hadrů. Děti si u vchodu nabíraly hliníkové příbory s podivně ohnutými zuby. Tento měkký kov sváděl školáky k nejrůznějším úpravám tvarů vidliček a lžic. Zábava obvykle končila nepříjemným zápisem v žákovské knížce.
U výdejního pultu čekaly kuchařky v bílých pláštích s mohutnými čepci na hlavách. Tyto ženy servírovaly přesně odměřené porce na umakartové tácy s typickým omyvatelným povrchem. Klouzající podnosy pak žáci opatrně přenášeli k volným židlím. Překážku při tvorbě zajímavého menu představoval pevně stanovený finanční limit. „Tato hranice byla vždy velmi nízká a omezovala rozlet fantazie kuchařek školních jídelen,“ popsal tehdejší praxi historik Martin Franc.
Maskování obávaných vnitřností pod knedlíky
Konzumace pokrmů probíhala pod pečlivým dohledem učitelek. Pedagožky procházely mezi stoly a kontrolovaly míru snědeného jídla. Vynalézavé děti si proto osvojily techniku nenápadného přesouvání tuhých kousků hovězího pod plátky knedlíků. Přísnost dozoru se lišila školu od školy. „Občas jsem přimhouřila oko a nechala je to odnést do zbytků,“ zavzpomínala s úsměvem bývalá učitelka Květa Jirásková.
Pověstným králem tehdejších talířů se stala univerzální hnědá omáčka doprovázená rozvařenou rýží. Velkou obavu vzbuzovala drožďová polévka. Její aroma se často neslo už od samotného vchodu do budovy. Mnohem vstřícnějšího přijetí se dočkala krupicová polévka s rozšlehaným vejcem. Kuchařkám zabrala minimum času a na stolech se objevovala poměrně často.
Těžko překonatelnou překážku tvořily plíčky na smetaně, ledvinky nebo játrová omáčka. Nad těmito specifickými recepty trávili někteří žáci dlouhé minuty a s pláčem koukali do studeného talíře.
Sladké odměny a záchrana v podobě žemlovky
Mnohem radostnější pohled do očí školáků přinášela sladká hlavní jídla. Hit představovaly buchtičky se šodó nebo jejich varianta s hustým žloutkovým krémem. Nadšení budil také rýžový nákyp. Žemlovka nabízela sázku do loterie. Někdy kuchařky vykouzlily křupavé pečivo s voňavými jablky, jindy přistála na tácu rozmáčená hmota postrádající tvar.
Tradiční tečku za obědem tvořil vanilkový pudink zalitý výrazně zbarvenou ovocnou šťávou. Část třídy bojovala s tuhým škraloupem na povrchu. Další strávníci naopak tuto klasiku milovali a ochotně likvidovali porce svých vybíravějších kamarádů. Podobně polarizující byla i mléčná polévka.
Dostupnost teplého jídla pro každou rodinu
Systém hromadného stravování zažil obrovský rozmach na konci osmdesátých let. Teplý oběd dostávaly spolehlivě všechny děti v mateřských školách a absolutní většina žáků na základním stupni. Rodiče hradili výhradně suroviny a veškerou režii dotovaly obce. Děti tak měly zajištěný pravidelný přísun vařené stravy za drobný poplatek.
Současné diskuze o kvalitě tehdejších obědů přinášejí pestrou paletu názorů. Řada lidí vidí dobu prizmatem poctivých surovin a absence polotovarů. Oceňují přesně dané normy určující dávky živin. „Vždy bylo jídlo dobré a co jsem nesnědla tenkrát, to nejím dodnes,“ shrnula svůj pohled respondentka Iveta. Subjektivní vnímání chuti zůstává hlavní proměnnou v hodnocení této stravovací éry.
