Rok 1985 se do paměti mnoha lidí zapsal jako doba masového cvičení a nekonečných nácviků na strahovském stadionu. Právě tehdy udával ráz celé spartakiádě chytlavý hit Poupata, který nazpíval Michal David. Do Prahy se sjížděly statisíce cvičenců ze všech koutů republiky. Zářivou sportovní událost ovšem zpočátku zkalily obavy z řádícího vraha a následně i obrovské vyčerpání zúčastněných vojáků.
Cvičitelky v montérkách a bílé cvičky
Účast na ploše strahovského stadionu byla pro mnoho žen velkým a nedosažitelným snem. Výběr těch nejlepších začínal v místních tělocvičnách a oddílech. Úspěšnější dívky ze starších ročníků základních škol mohly předvést dvanáctiminutovou sestavu přímo v hlavním městě. Všechny měly oblečené jednotné úbory a na nohou nosily bílé cvičky s gumou a drobnou trikolorou.
Vlastní vystoupení s odlišnými kostýmy předváděly matky s malými dětmi. Dospělé ženy oblékly modré montérkové kalhoty a jejich ratolesti zářily v jasně oranžových lacláčích. Společný pohyb měl vysílat jasné poselství o zdatnosti celého národa i naplnění ideálu pracující matky. Na celou akci dohlížely přeplněné tribuny a sledovaly miliony televizních diváků.
Strach v pražských ulicích
Jarní přípravy narušila zcela nečekaná hrozba. Metropolí se začala šířit zpráva o sériovém pachateli. Řada rodičů odmítala pustit své děti do Prahy a dospělí účastníci vážně zvažovali zrušení cesty. Večerní Praha poprvé použila termín spartakiádní vrah pro Jiřího Straku. Kriminalisté jej naštěstí dopadli 22. května. Ulehčení přišlo pouhé dva týdny před příjezdem prvních natěšených cvičenců a cvičenek.
Zbytek závěrečných nácviků už probíhal v mnohem klidnější atmosféře a hlavní program mohl odstartovat podle původního plánu. Z dřívějších ročníků měli pořadatelé bohaté zkušenosti s obrovským logistickým náporem. Úplně první velká přehlídka proběhla už o třicet let dříve a otevřeně převzala strukturu původních sokolských sletů.
Omrzliny a tvrdé pády na bláto
Mnohem drsnější podmínky panovaly u vojáků základní služby. Zimu trávili mladí muži nacvičováním v nevytápěných halách a ledových sokolovnách. Bývalý velitel družstva Pavel Mahdal připomněl pobyt na šumavské Dobré Vodě. Teploty tam padaly hluboko pod bod mrazu a desítky účastníků skončily na ošetřovně s vysokými horečkami. „Neuměli jsme pořádně jedno ani druhé a nadřízení nás neustále buzerovali,“ dodal smířlivě ke vzpomínkám na nekonečný dril.
Jarní nácviky venku následně komplikoval vytrvalý déšť. Vojáci na podmáčených venkovských fotbalových hřištích klouzali a často padali do hlubokého bláta. Sestavy se živými pyramidami přinášely těžká zranění po nekontrolovaných pádech z výšky. Současný rozhlasový moderátor Jan Pokorný celou náročnou strahovskou sestavu docvičil se zlomenou rukou. Udělal to kvůli vidině slíbené dovolené.
Omámené holubice a autobusy plné mužů
Slavnostní dny přinášely zástupům lidí i zcela neplánované komické situace. Režisér Václav Marhoul tehdy natáčel o obří akci dokumentární snímek. Osobní zážitky z natáčení si uchoval dodnes. „Na jedné křižovatce stál muž s květovaným deštníkem a mohérovým šátkem kolem krku. Na obnažené vojáky v projíždějících autobusech nadšeně mával,“ popsal s úsměvem režisér. Autobusy totiž svážely tisíce svlečených mužů v bílých trenýrkách ze stanového městečka na Vypichu rovnou pod stadion.
Další kuriózní moment nastal při velkolepém průvodu krajů na Letenské pláni. Cvičenci z východu Slovenska slavnostně otevřeli maketu památníku. Vystrašené holubice z něj měly ladně vzlétnout k obloze. Vlivem obrovského červnového horka uvnitř modelu ovšem ptáci zůstali omámení a začali bezvládně padat rovnou na tvrdou rozpálenou dlažbu.
Celé shromáždění stranických funkcionářů i stovek přihlížejících diváků tak sledovalo poměrně absurdní scénu. Rok 1985 nakonec zůstal zapsaný jako poslední velká událost tohoto typu. Sametová revoluce o pár let později ukončila masové cvičení a stadion osiřel.
