Byl to jeden z nejtemnějších momentů mladé republiky. Právě dnes, přesně před 103 lety, se v pražské Žitné ulici ozvaly výstřely, které změnily politickou mapu Československa. Terčem se nestal nikdo menší než otec české měny a ministr financí Alois Rašín. Zatímco národ vnímal jeho tvrdou rozpočtovou politiku se smíšenými pocity, kulka devatenáctiletého útočníka z něj udělala prvního mučedníka demokracie.
Osudové ráno v Žitné
Hodiny ukazovaly devět ráno. Ministr financí Alois Rašín vycházel pátého ledna 1923 ze svého bytu v Žitné ulici číslo 6, připravený na další den plný tvrdých jednání o budoucnosti státní kasy. Netušil, že na něj v tmavém koutě čeká smrt. Z bezprostřední blízkosti k němu přiskočil mladík a dvakrát vystřelil.
Zatímco se ministr kácel k zemi s těžkým zraněním páteře, útočník se dal na útěk. Ne však nadlouho. Policie ho dopadla v nedalekém domě v Příčné ulici, kde se krčil pod schodištěm. Místo odporu zvedl ruce a policistům řekl: „Pánové, nestřílejte, všecko povím, proč jsem to udělal.“
Rašínův stav byl kritický. Projektil uvízl v páteři a poškodil míchu. Lékařský verdikt profesora Jedličky byl neúprosný a okamžitě putoval na Hrad: „Stav doktora Rašína jest beznadějný.“ Přesto ministr, pověstný svou železnou vůlí a vitalitou, bojoval o život ještě šest týdnů.
Chtěl jsem zabít banku
Střelcem nebyl žádný profesionální zabiják, ale teprve devatenáctiletý Josef Šoupal, úředník pojišťovny z Havlíčkova Brodu. Mladík, který se označoval za anarchokomunistu, nejednal z osobní zášti vůči Rašínovi jako člověku. Jeho motivace byla čistě ideologická a fanatická.
U soudu později pronesl mrazivá slova, která vstoupila do historie: „Chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří.“
Šoupal měl původně v plánu zabít i další „kapitalisty“, včetně Karla Kramáře. Rašín byl pro něj jen prvním terčem, symbolem útlaku dělnické třídy. Paradoxem zůstává, že tento radikální čin proti systému nakonec vedl k pravému opaku, urychlil přijetí zákona na ochranu republiky a posílil státní moc proti extremistům.
Víno, doutníky a konec
Alois Rašín byl muž, který neznal kompromisy. Jeho heslo „Pracovat a šetřit“ nebylo jen prázdnou frází, ale životním stylem, který vyžadoval od sebe i od národa. I na smrtelné posteli si zachoval svou pověstnou tvrdost a jistou dávku furiantství. Ačkoliv byl ochrnutý, nechal si do nemocnice poslat víno a doutníky a do poslední chvíle se zajímal o politiku.
Jeho smrt 18. února 1923 otřásla i prezidentem Masarykem, který s Rašínem ne vždy souhlasil, ale jehož ztrátu nesl těžce. „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské…“, prohlásil prezident.
Atentátník Šoupal unikl trestu smrti jen o vlásek. Protože mu v době činu nebylo ještě 21 let, což byla tehdejší hranice plnoletosti, soud ho poslal do těžkého žaláře na 18 let. Z vězení vyšel až během druhé světové války, změnil si jméno na Ilja Pravda a dožil jako řadový funkcionář KSČ v severních Čechách. Muž, kterého zavraždil, však zůstal v paměti jako ten, kdo dal Československu jeho měnu.
