Příchod amerických vojáků na české území na jaře roku 1945 odstartovala jedna neobvyklá sázka o lahev koňaku. Poručík Merrill B. Rudes díky ní překročil státní hranici jako vůbec první voják a zapsal se trvale do historických pramenů. Skrze ašský výběžek se tak začala psát kapitola plná lokálních vojenských střetů i překvapivých setkání s místními obyvateli. Američané s sebou tehdy přinesli reálnou naději na konec vleklých válečných útrap.
Sázka o koňak a první kilometry
Přesně v 9:55 dopoledne 18. dubna prošla průzkumná četa místem zvaným Kočičí hlava u tehdejšího města Rossbach. Velitel jednotky Rudes měl v kapse čerstvě vyhranou sázku se svým kamarádem o to, kdo vstoupí do neznámého prostoru dříve. Krátce po překročení hranice se Američané stáhli zpět i s několika zajatými německými vojáky.
Odpoledne se ke dnešním Hranicím vrátili s požadavkem na vyvěšení bílých praporů do dvou hodin. Místní němečtí obyvatelé výzvu zcela ignorovali a následná dělostřelecká palba těžce poškodila budovu místní textilní továrny. Do oken se vzápětí začala snášet bílá prostěradla a posádka město bez dalších problémů obsadila. Otevřela se jim tak cesta hlouběji do pohraničí.
Ultimátum a boje o ašské nádraží
Vojska generála George S. Pattona postupovala dále do vnitrozemí a dvacátého dubna obklíčila samotnou Aš. Mezi tamními politickými představiteli panovaly značné neshody ohledně obhajoby města. Starosta Doble navrhoval okamžitou kapitulaci, narazil ale na tvrdý odpor podplukovníka Weinera i župního vedoucího Konrada Henleina.
Americký velitel nabídl vyjednavači možnost složení zbraní pod hrozbou masivního bombardování. Jeden z místních občanů ho po vypršení času přesvědčil, aby od plošného útoku z letadel upustil. Vypukly tak urputné pouliční boje s členy německé lidové domobrany a zfanatizovanou mládeží. Nejsilnější obrana se soustředila kolem ašského nádraží a plynárny, kde Němci pomocí pancéřových pěstí zničili jeden postupující tank. Večer už měli vojáci situaci plně pod kontrolou, zaplatili za to životy osmi mužů.
Bouřlivé přivítání a vypálená vesnice
Běžní čeští obyvatelé naopak vítali postupující pluky s obrovským nadšením. „A pořád jenom nazdar, nazdar, nikdy na to nezapomenu,“ popsal své tehdejší dojmy styčný důstojník Harry Feinberg v rozhovoru pro projekt Paměť národa. Lidé podle něj vojákům nabízeli domácí česnekové klobásy nebo kávu štědře dolévanou lokálním šnapsem.
Místní dobrovolní hasiči pro americkou posádku dokonce uspořádali slavnostní přehlídku se starým pumpovacím vozíkem. Poručík Rudes zažíval na své cestě i velmi temné momenty. Na vlastní oči viděl zubožené přeživší a hromady těl při osvobozování koncentračního tábora Flossenbürg. O několik dní později se účastnil také tvrdých bojů u osady Schwarzach, kde po odmítnutí složit zbraně srovnala americká samohybná děla část vesnice se zemí.
Cenný objev hluboko v podzemí
Při svém postupu rozvrácenou Evropou si Rudes připsal ještě jeden naprosto nečekaný úspěch. Na základě tajných informací od dvou mladých německých žen odhalil v solném dole Merkers ukrytý nacistický poklad. Sedmdesát metrů pod zemí ležely tisíce zlatých cihel, pytle se stříbrem a obrovské množství uloupených uměleckých děl.
Celková hodnota nalezené kořisti zhruba odpovídala půl miliardě tehdejších dolarů. Zkušený velitel zvládl všechny nástrahy konce války ve zdraví překonat a mohl se vrátit ke své rodině. Ve Spojených státech se následně dlouhodobě věnoval úspěšné právnické praxi a dožil se čtyřiasedmdesáti let.
