Když 21. května 1898 v kopřivnické továrně Nesselsdorfer zabral motor automobilu Präsident, málokdo předvídal, že tenhle kočár bez koní zvládne cestu až do Vídně. Čtyři muži tehdy vsadili na benzin a během jedné dlouhé šichty urazili vzdálenost, která dřív zabrala několik dní cesty koňským spřežením. Jízda Leopolda Svitáka a jeho společníků proměnila prachem zaprášené rakousko-uherské silnice v laboratoř moderní mobility.
Konstrukce z hlubokých lesů
Inženýři v Kopřivnici sestrojili vůz na základech kočáru typu Mylord, do jehož útrob však namontovali dvouválcový motor Benz. Leopold Sviták a Hans Ledwinka trávili v dílnách Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft dlouhé týdny, aby stroj s dřevěnými loukoťovými koly oživili. Projekt vznikal pod tlakem konkurence, ale s typickou moravskou zarputilostí, která tehdy v továrně Ignáce Šustaly vládla. Výsledkem se stal elegantní černý stroj, který si zachoval tvary panského povozu, ovšem pod sedadly už vibrovala síla benzinových explozí.
Start v ranní mlze
Ráno 21. května 1898 opustil Präsident brány továrny a nabral směr k císařské Vídni. Osádka tehdy počítala s faktem, že tehdejší cesty sloužily primárně pro volské potahy, nikoliv pro vozidlo uhánějící rychlostí koňského cvalu. První metry v blátě a prachu provázela směsice nervozity a tichého očekávání všech přítomných dělníků, kteří se na stavbě podíleli.
Posádka čítala celkem čtyři členy. Byli jimi ředitel Hugo Fischer von Röslerstamm, Friedrich Kölbel, Karl Sage a Franz Bartosch, kteří se střídali v obsluze brzd a kontrole hladiny paliva. Jejich úkol spočíval v důkazu, že automobil představuje plnohodnotnou alternativu k tradiční dopravě a dokáže překonat i značné vzdálenosti bez asistence tažných zvířat. Tvůrce vozu Leopold Sviták se podle dochovaných historických pramenů této konkrétní cesty vůbec neúčastnil.
Prach rakouských silnic
Trasa dlouhá 328 kilometrů proťala moravské vesnice a rakouský venkov, kde hluk mechanického agregátu budil u rolníků údiv. Většina obyvatel tehdy spatřila samohybný vůz poprvé v životě a někteří se u cesty křižovali jako před zjevením. Cesty lemoval prach a hluboké vyjeté koleje od těžkých vozů, což podvozek Präsidenta prověřilo na maximum.
Osádka dorazila do cíle pokrytá vrstvou šedé špíny, ale motor běžel bez vážnějších závad až do posledního kilometru. Mechanici museli během jízdy neustále sledovat teplotu kapalin a stav mazání, aby předešli zadření pístů v horkém květnovém dni. Každá zastávka u pumpy s vodou znamenala nutnou přestávku pro stroj i pro muže schované za vysokým koženým čelem vozu.
Cesta trvala 14,5 hodin čistého času, což představovalo průměrné tempo přesahující 22 kilometrů v hodině. Takovou rychlost tehdy neudržel žádný jezdec na koni, pokud nechtěl zvíře zcela uštvat. Tento výkon potvrdil, že éra páry a ovsa pomalu ustupuje spalovacím motorům, které nepotřebují odpočinek, nýbrž jen dostatek maziva a benzinu.
Triumf u císařského dvora
Když se v podvečer Präsident objevil v ulicích Vídně, vyvolal u obyvatel metropole značný rozruch. Jízda demonstrovala spolehlivost výrobku z moravského venkova přímo před zraky tehdejší společenské smetánky. Rakouský automobilový klub přijal výpravu s respektem a Kopřivnice se zařadila mezi důležité body na mapě evropského průmyslu. Tento konkrétní stroj dnes odpočívá v Národním technickém muzeu v Praze jako hmatatelný artefakt doby, kdy se vzdálenosti mezi městy začaly dramaticky zkracovat.
