Psal se 16. leden 2003. Na floridském mysu Canaveral panovala euforie, kterou po patnácti odkladech startu vystřídala úleva. Sedmičlenná posádka raketoplánu Columbia se konečně odlepila od země, aby na oběžné dráze strávila šestnáct dní plných vědecké práce. Nikdo v řídícím středisku ani na palubě v tu chvíli netušil, že osud mise je zpečetěn už v 82. sekundě letu. Kus izolační pěny, který v tu chvíli narazil do křídla, totiž proměnil návrat domů v ohnivé peklo.
Osudová rána, kterou nikdo nechtěl vidět Start mise STS-107 vypadal na první pohled ukázkově. Raketoplán se vznesl k nebi přesně v 16:39 středoevropského času a zamířil na orbitu, kde na astronauty čekalo přes osmdesát experimentů. Kamery však zachytily detail, který se později ukázal jako smrtící. Z hlavní palivové nádrže se utrhl kus polyuretanové izolace o velikosti příručního kufru a váze přibližně 1,2 kilogramu. V rychlosti přesahující 800 kilometrů v hodině narazil do náběžné hrany levého křídla.
Inženýři NASA si problému všimli při analýze záznamů druhý den po startu. Reakce vedení však byla fatálně chladná. Manažeři dospěli k závěru, že lehká pěna nemůže těžký stroj ohrozit. Žádost o pořízení detailních snímků špionážními družicemi byla zamítnuta. Tento omyl stál sedm lidí život.
Izraelský hrdina a kresba z Osvětimi
Složení posádky dělalo z letu mediálně sledovanou událost. Velitelem byl zkušený Rick Husband, ale největší pozornost přitahoval Ilan Ramon, první izraelský astronaut. Osmačtyřicetiletý plukovník a syn přeživších holocaustu s sebou na oběžnou dráhu vynesl silný symbol, kopii kresby Měsíční krajina. Tu v terezínském ghettu namaloval Petr Ginz, čtrnáctiletý chlapec z Prahy, který později zahynul v Osvětimi.
Ramon si plnil sen a jeho zápisky z paluby mluví za vše. „Dnešek je prvním dnem, kdy cítím, že skutečně žiji ve vesmíru. Stal jsem se člověkem, který žije a pracuje ve vesmíru,“ zapsal si do letového deníku. Byla to slova muže, který nevěděl, že mu zbývají poslední dny života. Spolu s ním na palubě pracovala i Kalpana Chawla, první žena indického původu ve vesmíru, nebo lékařka Laurel Clarková. Všichni věřili, že se vrátí k rodinám, které na ně čekaly na přistávací dráze.
Šestnáct minut od domova
Kalendář ukazoval 1. únor 2003. Columbia zahájila sestup atmosférou. Ve výšce 120 kilometrů se o plášť stroje začalo třít horké plazma. Právě v tu chvíli se projevilo poškození z prvních vteřin letu. Otvorem v náběžné hraně levého křídla vnikl žhavý plyn dovnitř konstrukce. Hliníková žebra křídla se začala tavit jako vosk. Senzory postupně vypadávaly, ale posádka stále nic netušila.
V čase 14:59 se řídící středisko v Houstonu pokusilo spojit s velitelem, aby si ověřilo chybné údaje z pneumatik podvozku. „Rozumím…“ stihl odpovědět Rick Husband, ale jeho větu uťalo ticho. Raketoplán se v rychlosti 18násobku zvuku rozpadl nad Texasem. Trosky dopadaly na plochu stovek kilometrů čtverečních. Vyšetřování později ukázalo, že astronauti upadli do bezvědomí téměř okamžitě po ztrátě kontroly nad strojem.
Poučení pro Artemis
Tragédie Columbie, stejně jako předchozí zkáza Challengeru, navždy změnila přístup k bezpečnosti. Program raketoplánů byl o pár let později ukončen. Dnes, když sledujeme přípravy na misi Artemis II, která má již letos vrátit lidi k Měsíci, vidíme důsledky těchto lekcí. NASA už neriskuje. I proto se posádka lodi Orion, včetně první ženy Christiny Koch, jen proletí kolem Měsíce a nebude přistávat, dokud nebude vše stoprocentně připraveno. Sedm statečných z Columbie zaplatilo nejvyšší cenu za to, abychom pochopili, že ve vesmíru se neodpouští ani ta nejmenší chyba.
