Řecký filozof Platón popsal kolem roku 360 před naším letopočtem bohatou ostrovní říši, kterou za jedinou noc pohltilo moře. Většina historiků považuje Atlantidu za smyšlené podobenství o zkaženosti společnosti, přesto se objevují pokusy ztotožnit ji se skutečnými místy od ostrova Santorini až po dno Perského zálivu.
Platónův popis ostrovní říše za Herkulovými sloupy
První a jediný známý dobový záznam o existenci Atlantidy pochází ze 4. století před naším letopočtem. Řecký filozof Platón vyprávěl příběh o tomto starověkém království kolem roku 360 před naším letopočtem ve svých dialozích Timaios a Kritias.
Podle jeho slov mu vyprávění zprostředkovaly starší generace. Řecký státník Solón měl během cesty do Egypta získat od kněží v chrámu bohyně Neith ve městě Sais informaci o událostech, které se odehrály devět tisíc let před jeho dobou. Solón toto vyprávění předal Kritiovu dědečkovi, od něhož se dostalo k Platónovi, který egyptská jména a reálie přizpůsobil řeckým poměrům.
Platón líčil Atlantidu jako mírumilovnou, vysoce vzdělanou a technologicky vyspělou námořní velmoc pod ochranou boha moře Poseidóna. Její zakladatelé měli být napůl bohové a napůl lidé. Domovina této civilizace se podle dialogů nacházela ve vnějším oceánu za Herkulovými sloupy, tedy za dnešním Gibraltarským průlivem. Staří Řekové považovali Atlantský oceán za světový oceán obepínající Evropu, Afriku i Asii, takže podle této definice mohla země ležet kdekoliv mimo Středozemní moře od Švédska až po Indii.
Samotnou říši měly tvořit soustředné ostrovy oddělené širokými vodními příkopy a propojené kanálem vedoucím až do středu. Na centrálním ostrově dle Platóna stálo velké hlavní město s palácem vybudovaným pro Poseidónovu smrtelnou manželku Kleito. Území oplývalo zlatem, stříbrem a dalšími drahými kovy. Zemi obklopovala obdélníková úrodná pláň o rozměrech přibližně 540 krát 190 kilometrů, protkaná sítí příčných i podélných vodních kanálů a chráněná ze severu vysokým pohořím. Příznivé klima umožňovalo pěstovat nejrůznější druhy ovoce i koření a živilo bohatou faunu včetně slonů.
Morální úpadek obyvatel a pohled současných historiků
Původně duchovně založený a morální lid Atlantidy se podle Platónova vyprávění postupně změnil. Obyvatelé se stali chamtivými, malichernými a morálně zkaženými. Kurátor historie ve Státním muzeu státu New York v Albany Charles Orser loni pro National Geographic popsal, že bohové se „rozzlobili, protože se lidé odchýlili ze správné cesty a obrátili se k nemorálním zájmům“. Jako trest seslali „jednu strašlivou noc ohně a zemětřesení“, při níž se celá Atlantida ponořila do mořských hlubin.
Mezi současnými historiky převažuje skepse k tomu, že by toto místo skutečně existovalo. Podle profesora klasických studií Jamese Romma z Bard College v Annandale ve státě New York si Platón příběh vymyslel, aby prostřednictvím něj představil své filozofické myšlenky. „Je to příběh, který podněcuje představivost,“ uvedl loni Romm s tím, že jde o „skvělý mýtus“. Dodal, že filozof se ve většině svých děl zabýval božskou a lidskou povahou, ideálními společnostmi a postupnou zkažeností lidské společnosti, přičemž „Atlantida byla jiným prostředkem, jak se k těmto oblíbeným tématům dostat“.
Podle skeptiků je samotné pátrání po skutečné poloze ostrova až relativně novodobou záležitostí. Zájem o hledání zaniklé říše odstartovala podle dostupných informací až v 80. letech 19. století kniha spisovatele a amatérského historika Ignatia Donellyho. Jeho dílo patřilo k prvním, která Atlantidu vykreslovala jako skutečnou historickou civilizaci, čímž se následně inspirovali různí mystikové a lovci záhad.
Výbuch na ostrově Santorini a zánik Mínojců
Zastánci reálného základu legendy umístili Atlantidu na řadu míst po celém světě. Teorie zmiňují Středozemní moře, pobřeží Španělska, pobřeží Jižní Ameriky i oblast pod dnešní Antarktidou. „Ukažte na jakékoli místo na mapě a někdo už řekl, že právě tam byla Atlantida,“ shrnul tyto snahy Orser.
Oceánograf Robert Ballard, který v roce 1985 objevil vrak Titaniku, upozornil, že „žádný držitel Nobelovy ceny“ netvrdil, že by Platónův zápis o Atlantidě byl pravdivý. Samotný příběh přesto označil za „logický“, protože v dějinách se skutečně odehrály ničivé záplavy a sopečné erupce, které v některých rysech zánik ostrovní říše připomínají.
Jedním z nejčastěji zmiňovaných příkladů je zánik mínojské civilizace. Přibližně před 3600 lety, tedy kolem roku 1500 před naším letopočtem, zasáhla ostrov Santorini v Egejském moři mohutná sopečná erupce. V té době tam žila vysoce vyspělá společnost Mínojců, která zhruba ve stejné době náhle zmizela. Samotný Ballard se přesto nedomnívá, že by Santorini bylo Atlantidou, protože období sopečného výbuchu časově neodpovídá době, do níž Platón zničení bájné země zasadil.
Hypotéza o zatopené pláni v Perském zálivu
Odlišný pohled nabídl loni v odborném časopise International Journal of Archaeology turecký autor İsmet Gedik. Podle jeho hypotézy není Atlantida mýtem, ale odpovídá oblasti dnešního Perského zálivu v době poslední doby ledové. Ta trvala v období před 115 tisíci až 15 tisíci lety. Vzhledem k tomu, že severní části Evropy, Asie a Ameriky pokrýval ledovec silný dva a půl kilometru, byla hladina světových moří přibližně o 130 metrů níže než v současnosti. Moře tehdy ustoupilo z Perského zálivu a na jeho místě vznikla úrodná aluviální pláň o rozměrech zhruba 800 krát 200 kilometrů, kterou protékaly řeky Eufrat a Tigris a ze severu ji před větry chránilo pohoří Zagros.
Gedik uvádí, že poblíž Hormuzského průlivu tehdy zůstalo jen dvacet metrů hluboké jezero s ostrovy, které nazývá jezerem Atlas. Když před 15 tisíci lety doba ledová skončila, hladina moře začala kvůli tání ledovců stoupat o 1,1 centimetru ročně. Na téměř ploché pláni s minimálním sklonem to podle autora znamenalo, že obyvatelé museli každý rok ustupovat o 120 metrů dál od pobřeží.
Zhruba v období před 14 tisíci až 7 tisíci lety se Perský záliv postupně znovu zaplnil vodou. Ostrovy v jezeře přitom každoročně zasahovaly bahenní záplavy z tajícího ledu v pohoří Zagros, až poslední přívalová vlna z horských ledovců ostrovy definitivně pohřbila.
Lidé prchající ze zatápěné pláně podle Gedikovy teorie migrovali do oblasti Úrodného půlměsíce, do Anatolie, kde před 11 až 12 tisíci lety vznikla naleziště jako Göbekli Tepe a Karahan Tepe, a také k Rudému moři a do Indie. Posledními obyvateli, kteří žili na postupně zatápěných ostrovech a před zhruba 6000 až 6500 lety dorazili k Basře, měli být Sumerové.
Autor svou úvahu opírá o sumerské klínopisné tabulky zmiňující příchod „z moře do země dvou řek“ a o Sumerský královský seznam, který dělí dějiny na období před potopou a po potopě a uvádí pět starověkých měst, jež byla postupně zatopena. Gedik rovněž tvrdí, že obyvatelé této pláně mluvili aglutinačním jazykem, jakým mluvili Sumerové a jaký se používá například v turečtině, finštině, maďarštině nebo svahilštině.
