Byl to šok, který na druhý svátek vánoční roku 1969 zasáhl celé Československo. Geniální skladatel Jiří Šlitr, který s kamennou tváří bavil národ, náhle zemřel. Bylo mu pouhých 45 let. Oficiální verze mluvila o nešťastné náhodě, ale okolnosti jeho odchodu v ateliéru po boku osmnáctileté dívky dodnes vyvolávají otázky. Za maskou plachého doktora práv se totiž skrýval muž, který miloval rychlá auta, ženy a život na hraně.
Většina národa ho znala jako „doktora Klavíra“. Muže v buřince, který s výrazem pokerového hráče seděl u piana a zdánlivě bez emocí sekundoval živelnému Jiřímu Suchému. Tato veřejná maska však byla dokonalým klamem. Ve skutečnosti byl Jiří Šlitr mužem, který nesnášel nudu a průměrnost. Vystudoval práva jen proto, aby vyhověl otci. Diplom mu odevzdal a okamžitě se vrhl do světa umění, kde pro něj neexistovaly hranice.
Skládal, maloval, hrál ve filmech a toužil po světovém úspěchu. Jeho ambice sahaly daleko za hranice Československa. Po úspěchu na EXPO 58 v Bruselu snil o tom, že dobude americkou Broadway. V polovině šedesátých let tam dokonce měl samostatnou výstavu a díky kontaktům od Jiřího Voskovce se mu otevíraly dveře do velkého světa. Právě Voskovec jeho talent přesně vystihl v dopise Janu Werichovi: „Moc, ale moc se mi líbí. Chytrej, nadanej, slušnej, skromnej, bez fórů, sofistikovanej, kosmopolitickej, nečeskej.“
Milovník luxusu a utajené děti
V soukromí nebyl Šlitr žádným asketou. Právě naopak. Potrpěl si na kvalitní věci. Nosil šité obleky, jezdil ve sportovním BMW a užíval si života plnými doušky. Jeho slabost pro něžné pohlaví byla v uměleckých kruzích veřejným tajemstvím, ačkoliv on sám o svém soukromí zásadně nemluvil. Ženy ho fascinovaly a on fascinoval je. Svou inteligencí, talentem i určitou nepřístupností.
„Měl rád ženskost. Křivku ňader i lehkou koketerii,“ řekl o něm výtvarník Karel Teissig. Šlitr se nikdy neoženil a oficiálně žil jako starý mládenec. Ve skutečnosti však po sobě zanechal dvě děti, o kterých veřejnost dlouho neměla ani tušení. Dceru Dominiku měl se scenáristkou Bohumírou Peychlovou. Syn Petr se narodil po jedné noci na zájezdu v jižních Čechách, kdy skladatelovo kouzlo zapůsobilo na zdravotní sestru Janu Plachou.
Své otcovství sice tajil, ale o své potomky se finančně staral. Jeho životním stylem byla svoboda, kterou nechtěl za žádnou cenu ztratit.
Jeho vztahy s ženami byly komplikované a často paralelní. Dlouhá léta byla jeho partnerkou Sylva Daníčková, kterou poznal v Bruselu. To mu však nebránilo navazovat známosti s fanynkami a mladými dívkami, které obdivovaly jeho hudbu. Právě tato vášeň se mu nakonec stala osudnou.
Poslední vánoční oběd
Konec přišel nečekaně a uprostřed největší slávy. Psal se 26. prosinec 1969. Jiří Šlitr poobědval s rodinou. Byl klidný, snědl sváteční jídlo a následně se zvedl s tím, že má ještě schůzku. Rodině tvrdil, že jde za svým kolegou Ferdinandem Havlíkem. Byla to lež. Ve skutečnosti měl namířeno do svého ateliéru na Václavském náměstí, kde na něj čekala osmnáctiletá Jitka Maxová. Byla to jedna z jeho mnoha fanynek, dívka, která pravidelně chodila do Semaforu a toužila po blízkosti svého idolu.
Domů se už nikdy nevrátil. Když se dlouho neozýval, rodina zalarmovala policii. Ti po vylomení dveří ateliéru našli už jen dvě bezvládná těla. Jiří Šlitr a Jitka Maxová leželi v posteli, otrávení unikajícím svítiplynem ze starých kamen. Vyšetřování uzavřelo případ jako nešťastnou náhodu. Staré plynové topení zřejmě selhalo v tu nejhorší možnou chvíli.
Okamžitě se však vyrojily spekulace. Byla to vražda? Sebevražda z nešťastné lásky? Nebo skutečně jen tragická souhra náhod? Žádný dopis na rozloučenou se nenašel. Skladatel, který měl plno plánů a rozdělané práce, odešel na vrcholu sil. Jeho smrt znamenala konec jedné éry. Zlatá éra Semaforu skončila a do Československa pomalu ale jistě nastupovala šedá normalizace. Šlitr tak zůstal navždy symbolem svobodných šedesátých let.
Osud mu vyměřil přesně pětačtyřicet let. Za tu dobu stihl složit hudbu k více než třem stovkám písní, které zlidověly. Jeho melodie jako Pramínek vlasů nebo Včera neděle byla se hrají dodnes. Zůstal po něm obraz geniálního diletanta, jak sám sebe s oblibou nazýval. Člověka, který dokázal cokoliv, na co sáhl, ale kterému nebyl dopřán čas, aby svůj talent rozvinul naplno. Smrt ho zastihla přesně tak, jak žil. Rychle, nečekaně a v náručí ženy.
.png){kind=link}