Symbolem nadzvukových letů se pro většinu lidí stal proslulý Concorde. Zvukovou bariéru ale ve skutečnosti jako první překonal sovětský dopravní letoun Tupolev 144. Elegantní stroj vzbudil po svém představení obrovské nadšení a sliboval pasažérům bleskové cestování mezi velkými městy. Očekávaný triumf ovšem narušily provozní potíže a z běžných linek unikátní letadlo zmizelo překvapivě rychle.
Závod o dobytí nebes
Sovětský svaz měl koncem šedesátých let ambiciózní cíl. Za každou cenu toužili předběhnout konkurenci a poslat do oblak nadzvukový dopravní letoun dřív než Britové a Francouzi představí svůj Concorde. Tamní inženýři tak v napjaté atmosféře postavili elegantní letadlo se specifickým delta křídlem.
Nápadná podoba obou strojů okamžitě vyvolala za hranicemi silné podezření z průmyslové špionáže a sovětské novince se rázem začalo posměšně přezdívat Konkordski. Zákony aerodynamiky ovšem platí pro všechny konstruktéry totožně. Ostatně velmi podobné rysy nesl i tehdejší americký projekt nadzvukového Boeingu, který inženýři nakonec nikdy nedokončili.
První prototyp s označením CCCP 68001 odstartoval z letiště v Žukovském poslední den roku 1968. Zkušení piloti Eduard Jeljan a Michajl Kozlov strávili ve vzduchu třicet osm minut a úspěšně ověřili základní chování nového letadla. Sovětům se tak podařilo předstihnout první start Concordu o celé dva měsíce. V červnu následujícího roku pak Tupolev 144 jako první civilní dopravní stroj překonal rychlost zvuku.
Zahraniční obdiv a tragédie v Paříži
Technologická novinka tehdy fascinovala lidi po celém světě. Když na jaře roku 1971 letoun poprvé přistál v Praze, vypuklo na Ruzyni obrovské pozdvižení. „Pražské letiště v Ruzyni takový nápor diváků už dlouho nepamatuje,“ psalo tehdy nadšeně Rudé právo. K letištní ploše se natlačilo sto tisíc zvědavců a výjimečnou podívanou si nenechalo ujít ani kompletní vedení státu.
O dva roky později se karta obrátila. Sověti vyslali v červnu 1973 svůj stroj na prestižní aerosalon v Paříži. Letoun začal během ukázkového letu stoupat na plný plyn a vzápětí přešel do prudkého klesání. Pilot Kozlov se pokusil letadlo srovnat, stroj to ovšem nevydržel a rozpadl se přímo ve vzduchu.
Trosky dopadly na nedalekou francouzskou vesnici. Při nehodě zahynulo všech šest lidí na palubě a dalších osm obyvatel na zemi. Přesná příčina tragédie zůstává dodnes nejasná. Nejčastěji se mluví o nutnosti vyhnout se francouzské stíhačce Mirage nebo o snaze trumfnout ukázkový let Concordu.
Krátká kariéra plná komplikací
Nehoda obrovsky poškodila pověst celého projektu. Letadlo trpělo nízkou spolehlivostí a inženýři museli řešit obrovskou spotřebu paliva. Tupolev 144 nakonec vstoupil do komerčního provozu na konci roku 1975 na lince mezi Moskvou a městem Almaty. Aeroflot s ním nejprve přepravoval pouze náklad a poštu. Cestující se dočkali až na podzim roku 1977.
Kariéra nadzvukového expresu měla však velmi krátké trvání. V květnu 1978 praskl jednomu ze strojů během zkušebního letu přívod paliva. Dva členové posádky při nouzovém přistání přišli o život a úřady po tomto incidentu zakázaly přepravu dalších osob. Elegantní letoun tak s cestujícími létal necelý rok. Zvládl pouhých pětapadesát pravidelných letů a svezl přes tři tisíce pasažérů. Projekt byl oficiálně zrušen v roce 1983.
Druhý život ve službách vědy
Příběh sovětského stroje však vyřazením z osobní dopravy pokračoval. Několik letadel dál fungovalo v nákladní dopravě. Výrobní linky se zastavily v polovině osmdesátých let u čísla šestnáct. V polovině devadesátých let čekalo letadlo nečekané znovuoživení.
Jeden ze strojů sloužil jako létající laboratoř pro americký úřad NASA při výzkumu nové generace nadzvukových letadel. Tento program nakonec skončil kvůli nedostatku financí. Poslední let zapsal letoun do deníků v roce 1999. Přeživší exempláře zamířily do muzeí nebo depozitářů. Západní konkurent Concorde vozil cestující podstatně déle a do důchodu odešel až po tragické nehodě a útlumu v roce 2003.
