Píše se 6. leden 1977. Prahou se řítí auto, které řídí herec Pavel Landovský. Vedle něj sedí Václav Havel a spisovatel Ludvík Vaculík. V kufru mají obálky s dokumentem, který má potenciál zničit klidný spánek komunistických pohlavárů. V patách jim jsou vozy Státní bezpečnosti. Právě v tento den, přesně před 49 lety, začal příběh Charty 77.
Režim si v polovině sedmdesátých let myslel, že má všechno pod kontrolou. Společnost byla po okupaci znormalizovaná, lidé se stáhli do soukromí a na veřejnosti drželi ústa a krok. Jenže bolševik udělal chybu. V roce 1976 se rozhodl exemplárně zatočit s vlasatými hudebníky z undergroundu, konkrétně se skupinou The Plastic People of the Universe. To byl moment, kdy pohár trpělivosti přetekl. Intelektuálové, bývalí politici i umělci napříč spektrem pochopili, že pokud se neozvou teď, tak už nikdy.
Jak vzpomínal novinář Ivan Medek, který za svůj podpis později zaplatil vyhazovem i emigrací: „Role Plastiků při formování Charty byla v podstatě velmi prostá: jejich zatčení představovalo poslední kapku v režimních ničemnostech. Dál už to nešlo.“
Hra na kočku a myš
Samotný text Charty vznikal v prosinci 1976. Nebyl to žádný revoluční manifest, který by vyzýval k ozbrojenému povstání. Autoři pouze žádali, aby Československo dodržovalo své vlastní zákony a mezinárodní pakt o lidských právech, který samo podepsalo v Helsinkách. Paradoxně právě tato legalistická a nenásilná forma komunisty vyděsila nejvíc.
Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina to později vyjádřil naprosto přesně: „Sestavily ji nejlepší mozky opozice, je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí,“ řekl.
Dne 6. ledna 1977 měla Charta vyrazit do světa. Plán byl prostý. Rozeslat text poštou Federálnímu shromáždění, vládě a ČTK. Estébáci ale měli své informátory všude a akci narušili. Následovala scéna jako z akčního filmu, kdy Landovský kličkoval pražskými ulicemi, aby setřásl pronásledovatele. Nakonec se podařilo odeslat pouze 40 obálek, zbytek zabavila Státní bezpečnost.
I když se chartisté nemohli svobodně scházet, jejich síla spočívala v myšlence. „Je třeba si ale uvědomit, že charta nebyla žádný spolek, chartisté se nikdy nesetkali, protože to nešlo,“ vzpomíná filozof Jan Sokol.
Ztroskotanci a samozvanci
Režim zareagoval s hysterickou brutalitou. O pár dní později vyšel v Rudém právu nechvalně proslulý článek „Ztroskotanci a samozvanci“, který signatáře označil za sluhy imperialismu. Rozjela se mašinérie výslechů, vyhazovů z práce a šikany. Ivan Medek popsal svůj konec v Supraphonu, který dokonale ilustruje absurditu doby.
„Zavolal si mne ředitel Supraphonu, takový docela sympatický člověk, a řekl mi, že mi musí dát výpověď. Já jsem se zeptal, jestli je to kvůli Chartě, on to popřel,“ vyprávěl Medek. Ředitel byl zoufalý, ale neměl na výběr. Když mu Medek řekl, že se bude soudit, ředitel jen rezignovaně odvětil: „To můžete, ale prohrajete to.“
Vrcholem trapnosti se stala takzvaná Anticharta v Národním divadle, kde umělci pod nátlakem podepisovali věrnost režimu, často aniž by text Charty 77 vůbec četli. Mnozí z nich se pak léta vymlouvali, že nevěděli, co podepisují.
Daň nejvyšší
Boj za svobodu nebyl zadarmo a netýkal se jen ztráty zaměstnání. Filozof a jeden z prvních mluvčích Charty Jan Patočka zaplatil cenu nejvyšší. „První obětí represí byl mluvčí Charty Jan Patočka, který byl v březnu 1977 zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky zemřel,“ uvádí dobové prameny.
Estébáci mu nedali pokoj ani v nemoci. Byl to jasný vzkaz všem ostatním: nezastavíme se před ničím. Přesto se k Chartě postupně přidávali další lidé. Do ledna 1990 ji podepsalo 1898 signatářů. Byla to hrstka proti masivní přesile, ale tato hrstka udržela svědomí národa naživu.
Dnes, o 49 let později, se může zdát, že šlo jen o kus papíru. Ale ten papír a lidé kolem něj dokázali režimu nastavit zrcadlo tak nelítostně, že seHonička s StB a dopis v kufru: Takhle před 49 lety vznikala Charta 77 do něj komunisté báli podívat. A když v listopadu 1989 režim padl, byli to právě lidé z Charty, kteří měli morální právo vést zemi dál.
