Jarní ráno v šumavské Sušici začalo v březnu 1960 docela obyčejně. Klid na nemocničním oddělení ale rychle vzal za své, když si policisté nečekaně přišli pro čtyřiadvacetiletou zdravotní sestru Marii Fikáčkovou. Mladá žena v bílém plášti po sobě zanechala činy, které zcela popírají samotný smysl zdravotnického povolání. Její tehdejší oběti patřily k těm vůbec nejbezbrannějším, vraždila novorozence.
Zásah uprostřed ranní směny
Kriminalisté vpadli do budovy v době běžných příprav na denní provoz. Jejich pozornost mířila rovnou k mladé ošetřovatelce. Fikáčková na první pohled vypadala jako zcela spolehlivá a bezproblémová zaměstnankyně. Očekávání vyšetřovatelů se ale rychle změnila.
Pitevní zprávy dvou novorozenců z konce února totiž odhalily smrtelná poranění hlavy. Při výslechu pak policisty nejvíce zaskočil naprostý chlad zdravotní sestry. Zadržená žena bez větších emocí a zcela racionálně popsala, jak na děti v izolaci pokojů útočila. „Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ vypověděla později před soudem. Využívala přitom opuštěnosti nemocničních sálů, kde ji nikdo ze spolupracovníků nemohl vyrušit a přistihnout.
Agrese na novorozeneckém pokoji
Motiv těchto skutků postrádal jakékoliv hlubší vysvětlení. Pachatelka si své oběti nevybírala podle žádného dlouho budovaného plánu. Hlasitý dětský pláč v ní spouštěl těžko zvladatelný hněv a fungoval jako ventil pro nahromaděnou vnitřní frustraci vůči okolí.
Fyzickou sílu směřovala proti tělům těch nejmenších s jasným vědomím. Věděla totiž, že podobná zranění šla v tehdejším medicínském systému snadno svést na vrozené vady nebo vážné komplikace při porodu. Z místa pro nové životy se vinou jediné osoby stalo prostředí plné nepochopitelných tragédií.
Soud bez přítomnosti veřejnosti
Státní aparát musel po odhalení případu jednat s obrovskou rychlostí. Informace o selhání se za žádnou cenu nesměly dostat mezi běžné občany. Soudní líčení proto probíhalo za naprosto zavřenými dveřmi a s vyloučením veřejnosti. Po poměrně krátkém dokazování padl rozsudek smrti.
Znalci z oboru psychiatrie sice u obžalované našli zřetelné rysy psychopatie, ale shledali ji plně odpovědnou za její chování. Popravčí vykonal nejvyšší trest třináctého dubna 1961 v suterénu pankrácké věznice. Úřady celou kauzu tiše uzavřely a uložené materiály dostaly označení přísně tajné. Komunistické vedení státu si velmi zakládalo na obrazu dokonalé péče a podobné selhání nemohlo existovat.
Zastavené vyšetřování a stopy v archivech
Historici při pozdějším zkoumání dochovaných dokumentů objevili velice znepokojivé indicie. Vyšetřovací spisy obsahují zmínky o desítkách dalších podezřelých úmrtí dětí z onoho období. Důkladné prověřování těchto ztrát ale příkaz shora okamžitě ukončil. Vedení mělo obrovský strach ze skandálu a masivní ztráty důvěry veřejnosti.
Mnoho rodin tak kvůli záměrné slepotě orgánů zůstalo v nejistotě ohledně skutečných příčin úmrtí svých potomků. I přes maximální snahu o utajení si však nemocniční personál informace předával potají dál. Pád režimu po roce 1989 pak umožnil celou věc konečně zrekonstruovat a vynést na světlo.
