Už je to jednadvacet let. Přesně tak dlouho jsou brány českých kasáren pro brance zavřené. Povinná vojna, která po staletí formovala generace mužů, se 31. prosince 2004 stala minulostí a armáda přešla na plnou profesionalizaci. Zatímco většina mladíků si oddechla, velitelé řešili, kdo nahradí levnou pracovní sílu civilkářů. Jak vypadaly poslední dny povinné služby a co k tomuto historickému kroku vedlo?
Konec jedné dlouhé éry
Povinná vojna tu s námi byla od nepaměti. Přesněji řečeno od dob habsburské monarchie. Zásadní změnu přinesl už rok 1868 a tehdejší branný zákon, který zavedl všeobecnou povinnost pro většinu mužů. Od té doby se délka služby měnila podle politické situace.
Zatímco za první republiky se sloužilo osmnáct měsíců a později dva roky, komunistický režim v roce 1949 stanovil délku služby na tvrdých 24 měsíců. Změnu přinesla až sametová revoluce. Už na jaře 1990 schválilo Federální shromáždění zkrácení vojny na osmnáct měsíců a později v roce 1993 na pouhý rok.
Definitivně zmizela i otravná politická školení, která vojáci z duše nenáviděli. Tehdejší ministr národní obrany Vacek vydal rozkaz, kterým zakázal činnost politických stran v armádě. Vojáci tak mohli dýchat svobodněji, ale povinnost nastoupit stále platila. O plné profesionalizaci se přitom mluvilo hned po revoluci.
„Perspektivní cíl by měla být armáda profesionální, to znamená složená z těch, kteří chtějí v armádě sloužit, nikoliv tedy povinná vojenská služba,“ prohlásil na jaře 1990 prezident Václav Havel v rozhlasových Hovorech z Lán. Muselo však uplynout dalších čtrnáct let, než se tato vize stala realitou.
Nespravedlivá loterie
V devadesátých letech se systém povinných odvodů začal hroutit. Armáda už nepotřebovala tolik mužů, kolik jich silné populační ročníky nabízely. Mnoho mladíků se službě vyhýbalo nebo volilo civilní službu. Z vojny se stala loterie. Systém přestal být fér a pro mnoho lidí ztratil smysl. Politici si tento problém uvědomovali a začali volat po změně.
Celý systém odvodů se v devadesátkách začal sypat pod rukama. Situaci v rozhlasové debatě v roce 2004 přesně popsal tehdejší poslanec Petr Nečas: „V 90. letech došlo k prudkému poklesu odvodovosti a situace došla tak daleko, že na vojnu šel jen jeden z pěti mladých mužů.“
Vojna se tak změnila v nespravedlivou loterii. „Tím pádem základní vojenská služba získala výrazný diskriminační a selektivní charakter a byla tudíž nespravedlivá,“ dodal pro Český rozhlas. Tato do očí bijící nespravedlnost a snaha vyhovět nárokům NATO nakonec donutily politiky jednat. Vláda v roce 2004 povinnou službu definitivně odpískala a posledních 878 branců nastoupilo do kasáren 30. března téhož roku.
Obavy z budoucnosti
Zrušení vojny přineslo i nečekané komplikace pro sociální sféru. S koncem základní služby totiž zanikla i takzvaná civilka. Tedy možnost odpracovat si službu vlasti v neziskových organizacích, nemocnicích nebo domovech důchodců. Pro mnoho institucí to byla rána. Stát za civilkáře platil pojištění a oni dostávali jen symbolickou mzdu. Najednou hrozilo, že nebude mít kdo vykonávat pomocné práce.
„Civilkáři dělají veškeré pomocné práce s dětmi. Oblékají je, vysazují, šetří paní učitelky, které nemohou s dětmi manipulovat. A tady to bez té fyzické práce nejde,“ říkala v pořadu Téma dne v lednu 2003 Miluše Horská, ředitelka pardubické speciální školy Svítání. Černé scénáře se nakonec nenaplnily. Organizace to zkrátka musely zvládnout jinak.
Poslední vojáci odešli do civilu 22. prosince 2004. Někteří ale odcházeli a v očích měli překvapivou nostalgii. „Kdyby záleželo na mně, tak bych tu základní službu určitě nerušil. Protože podle mě to mladejm klukům chybět bude,“ řekl pro Český rozhlas desátník Böhm, jeden z posledních vojáků základní služby.
.jpg){kind=link}