Čtrnáctý listopad 1960 se do historie naší železnice zapsal jako den obrovské tragédie. U Stéblové se v podzimní mlze čelně srazila těžká parní lokomotiva s plně obsazeným motorovým vlakem. Následný požár a naprostý zmatek si vyžádaly přes stovku lidských životů. Celý případ dodnes provází řada nezodpovězených otázek.
Osudný omyl na nádraží
Osobní vlak tažený parní lokomotivou směřoval z Liberce do Pardubic. Do stanice Stéblová dorazil s mírným zpožděním krátce před šestou hodinou večerní. Posádka měla na místě vyčkat na příjezd protijedoucího motorového vozu z opačného směru. Venku už panovala hluboká tma a viditelnost kvůli velmi silné podzimní mlze klesla na pouhých padesát metrů. Cestující v tu chvíli netušili, že se právě schyluje k nejhorší nehodě v našich dějinách.
Starší průvodčí stojící u zadních vagonů najednou zahlédl v dálce nazelenalý záblesk. Považoval ho za oficiální signál k odjezdu a informaci rovnou předal svému mladšímu kolegovi. Ten okamžitě dal pokyn strojvůdci a celá souprava se dala do pohybu. Topič zrovna přikládal do kotle, takže si červené barvy na odjezdovém návěstidle nevšiml. Vlak projel výhybkou nastavenou pro opačný směr a začal na jednokolejné trati rychle nabírat rychlost.
Marná snaha o záchranu
Výpravčí zrovna vyšel z dopravní kanceláře a s hrůzou zjistil, co se na peronu děje. Vyběhl za rozjíždějící se soupravou se svítilnou v ruce a zběsile pískal na píšťalky. Posádka jeho signály k okamžitému zastavení v hluku stroje přeslechla. Místní výhybkář nasedl na jízdní kolo a pokusil se mnohatunový kolos dojet po vlastní ose. Šlapal ze všech sil do pedálů, ale parní lokomotiva mu na kolejích velmi rychle zmizela v husté neprostupné mlze.
Poslední nadějí zůstával telefonát na hradlo u nedalekých Rosic nad Labem. Výpravčí chtěl varovat protijedoucí motorák s desítkami cestujících, aby okamžitě zastavil. Obsluha hradla ale zvedla sluchátko přesně v okamžiku, kdy plně obsazené vozy projížděly pod jejími okny. Oba vlaky se k sobě řítily rychlostí kolem šedesáti kilometrů v hodině. Zhruba patnáct set metrů za stanicí se ozvala ohlušující rána slyšitelná do vzdálenosti dvou kilometrů.
Plameny a tiché soudy
Těžká parní lokomotiva doslova rozdrtila přední část motorového vlaku. Posádka parního stroje vyvázla z hrozivé srážky bez zranění a topič začal podle platných předpisů rychle vysypávat žhavé uhlí na koleje. Chtěl tak zabránit výbuchu obrovského kotle. Žhavé kousky ovšem dopadly přímo do kaluží nafty unikající ze zdemolovaných vagonů. Palivo vzplálo a plameny rázem dosahovaly výšky několika metrů, což mnoha zraněným zcela znemožnilo únik.
Záchranné práce odstartovaly brzy po srážce a na místě zasahovali zdravotníci z okolí, vojáci i místní obyvatelé. Konečná bilance neštěstí se zastavila na čísle 118 mrtvých a 110 zraněných. Tehdejší režim nařídil o události informovat jen velmi okrajově a soudní líčení proběhlo v naprosté tichosti. Původ záhadného zeleného světla se kriminalistům nepodařilo nikdy objasnit. Pětice železničářů nakonec odešla od soudu s tresty odnětí svobody.
