Ráno 28. dubna 1789 sledoval William Bligh z malého přelidněného člunu, jak mu loď Bounty mizí v oceánském oparu. Původně rutinní obchodní výprava pro sazenice chlebovníku skončila nečekanou vzpourou a vysazením devatenácti mužů uprostřed Tichého oceánu. S hrstkou sucharů a troškou vody tehdy odstartovala plavba dlouhá bezmála sedm tisíc kilometrů, která dodnes platí za naprostý mistrovský kousek navigace.
Chleba pro karibské otroky
Původní záměr britské admirality postrádal jakýkoliv nádech romantiky, šlo o čistý byznys s levnou kalorií. Loď Bounty pod velením poručíka Williama Bligha mířila na Tahiti, aby tam naložila sazenice chlebovníku určené k výživě otroků na plantážích v Karibiku. Pětiměsíční kotvení v tropickém ráji však nahlodalo morálku posádky, která si zvykla na společnost místních žen a život bez tvrdého námořního drilu. Fletcher Christian, druhý důstojník a někdejší Blighův přítel, se ocitl pod tlakem kapitánovy výbušné povahy a stupňujících se urážek.
Rychlá akce u Tofua
Napětí vyvrcholilo v brzkých ranních hodinách poblíž ostrova Tofua, kdy Fletcher Christian se skupinou ozbrojenců vtrhl do kapitánovy kajuty. Vzbouřenci svázali Williamu Blighovi ruce a vyvlekli ho na palubu, kde mu zbývalo jediné, přijmout místo v přeplněném člunu. Spolu s ním skončilo mimo palubu osmnáct námořníků, kteří odmítli porušit přísahu králi, i když chápali, že jejich šance na přežití jsou mizivé. Christianova skupina se zbavila nepohodlného velitele a loď Bounty se otočila zpět k tahitským břehům za vidinou snadného života.
Navigační triumf v člunu
William Bligh dostal do výbavy pouze přístroj pro určení zeměpisné polohy, kapesní hodinky a tabulky s výpočty, bez nichž by se v labyrintu korálových útesů okamžitě ztratil. Sedmimetrový člun se bořil do vln pod váhou devatenácti mužů, kterým denní příděl tvořilo pár gramů sucharů a trocha vody odměřovaná nábojnicí z pistole. Posádka musela hned v úvodu čelit útokům domorodců na ostrově Tofua, kde ztratili jednoho muže, což Bligha přimělo k riskantnímu rozhodnutí zamířit přímo k holandskému Timoru.
Cesta měřila neuvěřitelných 6 700 kilometrů a vedla skrze neprobádané vody dnešního Fidži a nebezpečný Torresův průliv. Muži trpěli kurdějemi, podchlazením a neustálým promáčením, ale Blighova železná disciplína a schopnost udržet řád zabránily úplnému rozkladu skupiny. Kapitán si po celou dobu vedl deník a mapoval ostrovy, čímž do britských námořních map vnesl dosud neznámé souřadnice a bílá místa vyplnil fakty.
Po 47 dnech na otevřeném moři člun skutečně dorazil do Kupangu na ostrově Timor, kde vyčerpané trosečníky přijala holandská správa. William Bligh se po návratu do Anglie musel zodpovídat před soudem, ale jeho neuvěřitelný výkon u kormidla mu zajistil očištění jména. Právě tato plavba v otevřeném člunu vynesla kapitánovi pověst brilantního navigátora, kterou mu námořní historie přiznává navzdory jeho problematické povaze.
Izolace na ostrově Pitcairn
Vzbouřenci se mezitím pokusili najít bezpečný úkryt před britskou spravedlností, která trestala pirátství a vzpoury provazem. Fletcher Christian po krátkém pobytu na Tahiti naložil několik domorodců a skupinu svých mužů a zamířil k opuštěnému ostrovu Pitcairn, který byl v tehdejších mapách zanesen s chybnými souřadnicemi. Aby definitivně přerušili kontakt se světem, loď Bounty po vyložení zásob v zátoce zapálili a sledovali, jak její ohořelý trup mizí pod hladinou.
Vidina klidného života v ústraní vzala brzy za své a mezi muži se rozhořely spory o pozemky i tahitské ženy, které drtivá většina z nich včetně Fletchera Christiana nepřežila. Když u břehů ostrova o necelých dvacet let později zakotvila americká velrybářská loď Topaz, z původní posádky tu námořníci objevili už jen Johna Adamse. Společnost mu dělala početná skupina žen a dětí, jejichž potomci obývají místo dodnes. Dorozumívají se přitom zvláštním jazykem, ve kterém uslyšíte původní tahitštinu i starou angličtinu osmnáctého století.
