V červenci 1964 sledovaly miliony diváků u televizních obrazovek napínavé vyzdvihování nacistických archivů z temných hlubin šumavského Černého jezera. Celá Akce Neptun však vznikla v kancelářích dezinformačního oddělení StB pod vedením Ladislava Bittmana. Tato operace spojila rafinovanou psychologickou válku s tehdy populárním televizním formátem, aby ovlivnila politické dění v celém evropském prostoru.
Mokrá dezinformační hra
Hladina Černého jezera na Šumavě se stala v létě 1964 dějištěm divadla, které svou propracovaností předčilo dobové špionážní romány. Ladislav Bittman, tehdejší zástupce náčelníka dezinformačního oddělení tajné policie, nechal pod rouškou noci na dno spustit čtyři kovové schrány. Plán operace počítal s využitím štábu pořadu Zvědavá kamera, jehož tvůrci v dané lokalitě pátrali po údajném nacistickém archivu. Tato souhra okolností dovolila režisérům z vnitra prodat veřejnosti příběh o náhodném nálezu dokumentů, které měly otřást stabilitou sousedního Západního Německa.
Archivy z Moskvy
Obsah schrán vylovených před kamerami tvořilo v podstatě nic. Operativci v časovém presu nestihli připravit falešné dokumenty tak, aby odolaly vodě a zároveň působily dostatečně historicky. Do jezerem omývaných beden proto naskládali čisté listy papíru, což ovšem televizní diváci u svých černobílých přijímačů nemohli postřehnout. Skutečné materiály, které později ministr vnitra Lubomír Štrougal prezentoval na tiskové konferenci, dorazily do Prahy v utajení z moskevských archivů KGB.
Sestava těchto dokumentů obsahovala jmenné seznamy agentů gestapa a abwehru, kteří se po roce 1945 úspěšně infiltrovali do státní správy Spolkové republiky Německo. Sověti těmito spisy disponovali dlouhá léta, ale teprve kampaň zinscenovaná na Šumavě jim dodala punc senzačního objevu. Celá akce vytvořila iluzi, že usvědčující důkazy ležely desítky let zapomenuty v bahně, než je vyplavila zvědavost československých novinářů.
Strategický záměr operace mířil na emoce evropské veřejnosti a legislativní procesy v Bonnu. Hlavním motivem bylo vyvinout tlak na prodloužení promlčecí lhůty pro nacistické válečné zločiny, která měla v Západním Německu vypršet v roce 1965. Státní bezpečnost potřebovala stvořit atmosféru ohrožení a připomenout světu, že lidé s temnou minulostí stále zastávají vlivné posty v demokratických strukturách.
Televizní štáb v pasti
Potápěči a technici z televize se tak stali nevědomými aktéry v cizím scénáři. Pracovali v náročných podmínkách šumavské přírody a upřímně věřili, že jejich úsilí vede k rozkrytí zásadního historického tajemství. Rozvědka je nechala několik dní marně prohledávat dno, aby se napětí vystupňovalo a moment nálezu působil jako výsledek poctivé novinářské mravenčí práce.
Když se bedny objevily na hladině, sledovalo jejich vyzdvižení obrovské množství lidí. Tato masová pozornost posloužila jako dokonalý štít proti pochybnostem o pravosti celé akce. Státní bezpečnost si tímto tahem zajistila, že jakékoliv zpochybňování nálezu bude vnímáno jako snaha o krytí vrahů, čímž efektivně umlčela skeptické hlasy doma i v zahraničí.
Politické dozvuky lži
Dozvuky operace Neptun rezonovaly v mezinárodní politice ještě mnoho měsíců po vytažení posledního kusu plechu z vody. Západoněmecký parlament pod tíhou zveřejněných faktů a rozjitřeného veřejného mínění promlčecí lhůty skutečně posunul. Úspěch této dezinformace dodnes slouží jako příklad toho, jak lze s pomocí několika prázdných schrán a dobře mířeného vysílání ohnout vnímání reality v celosvětovém měřítku.
