7. červenec roku 1961 začal pro obyvatele Havířova jako každý jiný letní den. Běžná odpolední směna na Dole Dukla se ale velmi rychle proměnila v největší poválečnou tragédii československého hornictví. V podzemí tehdy vinou řetězce náhod a lidských chyb přišlo o život 108 mužů a chlapců.
Zbytečná smrt před důchodem
Josef Koláček pracoval v podzemí od svých třinácti let a dva měsíce před osudným dnem oslavil odchod na trvalý odpočinek. Zkušený odborový funkcionář ale dostal za úkol zaškolit v šachtě desítky mladých vojáků. Původně měl k těžní věži vyrazit hned ráno. Jeden z kolegů ho poprosil o výměnu a on tak nastoupil až na odpolední směnu. Před cestou pod zem se ještě krátce zastavil na personálním oddělení za svou dcerou Růženou. Ani jeden netušil blížící se nebezpečí.
Na úplném začátku nezměrného neštěstí stála zcela drobná nepozornost. Zhruba hodinu po poledni zavadil jeden z odcházejících mužů omylem o spouštěcí páčku. Gumový pásový dopravník v jedenácté sloji se rozběhl naprázdno v místech bez přítomnosti lidí. Tření hnacích válců o hořlavou gumu způsobilo nečekaný požár a silné plameny brzy přeskočily na přilehlou dřevěnou výztuž. Oheň se v hlubokých podzemních chodbách začal pomalu a zcela nenápadně šířit dál.
Ztracené minuty k záchraně
Nikdo o vznikajícím ohni neměl dlouhou dobu sebemenší tušení. Zápach spálené gumy cítili lidé na druhém patře až kolem půl čtvrté odpoledne. Situaci ale nikomu nehlásili a pokračovali v práci. Teprve po páté hodině odpoledne dostal dispečink zprávu o hustém kouři a vedení podniku začalo shánět první pomoc. Osoby s rozhodovacím právem situaci silně podcenily a včas neodvolaly ohrožené osádky do bezpečí. Cenné minuty k záchraně životů tak nenávratně ubíhaly.
Mezi muži v podzemí naprosto chyběly podrobnější informace o skutečném rozsahu požáru. Horníci v osmé sloji před svým plánovaným odchodem domů v naprostém klidu pečlivě uklízeli pracovní nářadí do připravených dřevěných beden. Oheň se mezitím bleskově šířil a postupně odřízl všechny bezpečné ústupové cesty k těžní jámě. Záchranné práce silně komplikoval chaos v havarijní komisi a nekompetentnost tehdejšího ředitele podniku bez znalosti přesných důlních map.
Odříznutý přívod vzduchu
Ze strachu před masivním výbuchem nakonec padlo zcela fatální rozhodnutí. Vedení nařídilo kolem páteční půlnoci ohrožené chodby neprodyšně uzavřít a zastavit veškerý přívod kyslíku. Sto osm havířů ve věku od šestnácti do pětapadesáti let ztratilo poslední šanci na záchranu a udusilo se zplodinami. O mnoho dní později vyšetřovatelé zjistili marnou snahu Koláčka zajistit čerstvý vzduch pro skupinu mladých chlapců. Přeřezal rozvodovou hadici bez proudícího vzduchu.
Večerní události rychle zvedly na nohy stovky lidí v širokém okolí. Do náročných záchranných akcí se postupně zapojilo přes sedm set profesionálů a ochotných dobrovolníků z mnoha okolních měst. Většina z nich se následně potýkala s obrovským traumatem. Manželka jednoho z nasazených záchranářů přivítala doma po čtyřech dnech nepřetržité práce muže s úplně šedivými vlasy ze zažitého stresu. Vyčerpaní lidé už z podzemí vynesli pouze těla udušených kamarádů a kolegů.
Mlčící státní noviny
Havířovská tragédie po sobě zanechala třiašedesát zarmoucených vdov a více než stovku sirotků. Šest dětí se narodilo až po smrti svých otců. Státní tisk se události věnoval jen velmi okrajově a titulním stranám novin sebevědomě vévodily články o budovatelských úspěších. Samotný Důl Dukla psal svou dlouhou historii od roku 1907. Těžba černého uhlí na Karvinsku fungovala další desítky let a poslední vozík vyvezli havíři na povrch až v mrazivém lednu roku 2007.
