Starověké sídlo Tall el-Hammam v dnešním Jordánsku patřilo v době bronzové k největším centrům své éry, než ho před přibližně 3600 lety během okamžiku srovnala se zemí ničivá síla. Mezinárodní tým odborníků se zapojením českého geofyzika v roce 2021 zveřejnil v odborném časopise Scientific Reports závěry, podle nichž nad městem explodovalo vesmírné těleso. Právě tato katastrofa se přitom mohla stát reálnou předlohou pro biblické vyprávění o zkáze Sodomy a Gomory.
Kvetoucí metropole uprostřed pouště
Lokalita Tall el-Hammam leží v jižní části Jordánského údolí zhruba 14 kilometrů severovýchodně od Mrtvého moře, na území dnešního Jordánska mezi Ammánem a Jeruzalémem. První lidé místo osídlili už v eneolitu v období od 4700 do 4000 let před naším letopočtem.
Ačkoli v širokém okolí převládá nehostinná poušť, samotné údolí leží na tektonickém zlomu mezi africkou a arabskou litosférickou deskou a poskytovalo příznivé podmínky pro zemědělství. Spodní vrstvu zde tvoří karbonské sedimenty, nad nimiž se nacházejí vyvřeliny, břidlice a nejrůznější náplavy.
Díky těmto podmínkám docházelo k dlouhodobému obdělávání půdy a hromadění úrody, což vedlo ke vzniku opevněných sídel. Během vrcholné doby bronzové, kdy globální populace čítala kolem 14 milionů lidí a sumerský Uruk obývalo podle odhadů zhruba 40 tisíc osob, tvořil Tall el-Hammam centrum mocného městského státu. Rozkvět města trval přibližně tři tisíce let. V širší oblasti tehdy vedle sebe existovala tři významná sídla, jimiž byly Tall el-Hammam, Tall Nimrin a Jericho, konkrétně naleziště Tell es-Sultan ležící dva kilometry od centra moderního Jericha.
V celém regionu žilo okolo 50 tisíc obyvatel a v samotném Tall el-Hammamu zhruba osm tisíc. Svou rozlohou i lidnatostí město čtyřikrát až pětkrát převyšovalo nedaleké Jericho a v porovnání s Jeruzalémem v něm žil až desetinásobek lidí. V období mezi lety 1650 až 1600 před naším letopočtem však tato civilizace náhle zanikla.
Ustřižené hradby bez jediného šípu
Archeologové na lokalitě prováděli vykopávky dlouhá desetiletí, podrobnějšímu zkoumání příčin zániku města se ale od roku 2005 věnoval až mezinárodní tým přibližně dvou desítek badatelů z různých oborů pod vedením Allena Westa z americké Skupiny pro výzkum komet. Součástí této skupiny byl také český geofyzik Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a geolog James Kennett z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Odborníci se zaměřili na analýzu půdních vrstev a zhruba 1,5 metru silné vrstvy sutin tvořené směsí dřevěného uhlí, popela, keramiky a cihel.
Vyplenění měst v důsledku válek nebylo v té době ničím výjimečným, v ruinách Tall el-Hammamu ale chyběly obvyklé stopy po boji. „Po podobných událostech ale vždycky zůstanou zbraně, oštěpy, šípy a tak podobně,“ uvedl geofyzik Kletetschka pro Lidové noviny. „Tentokrát tam ale nebyly,“ dodal. Místo toho badatelé narazili na stopy po mimořádné síle, která v jedné části města zanechala hradby i čtyřpatrový výškový palác jakoby ustřižené. Mezi sutinami ze sušených cihel leželo také množství lidských kostí, které byly neobvyklým způsobem rozdrceny na drobné úlomky.
Rozbor ukázal, že přibližně 18 procent zkoumaných vzorků prošlo tavením při teplotách nad 2 000 stupňů Celsia. V troskách se nacházela keramika přetavená do podoby skla, částečně rozpuštěný stavební materiál a natavená vepřovice, jejíž struktura se žárem zcela změnila.
V místech se sklem badatelé odhalili i miniaturní částice odpařeného železa a písku vznikající při teplotách přes 1 590 stupňů Celsia, stejně jako roztavený zirkon vyžadující žár přesahující tři tisíce stupňů. Takových hodnot přitom nelze dosáhnout v běžné peci, při běžném požáru, válečném konfliktu, zemětřesení ani při pyroklastickém proudu ze sopky.
Výbuch vysoko nad povrchem
Odborníci se v roce 2021 opírali tvrzení o zásahu z vesmíru o nález roztavených těžkých kovů, především zlata, platiny a iridia, jejichž poměr podle nich odpovídal složení meteoritů či komet. Popsali také nález kuliček nataveného materiálu menších než desetina milimetru, takzvaných mikrosferulí, a zrnek šokového křemene s planárními deformacemi krystalické mřížky vznikajícími pod extrémním tlakem při střetu s vesmírným tělesem nebo při jaderném výbuchu. Možnost, že by horniny natavily údery blesků, vyloučil Kletetschka měřením magnetismu, protože vzorky byly magneticky nasycené pouze z jednoho procenta místo maximálních hodnot typických pro zásah bleskem.
Absenci impaktního kráteru na místě vysvětlovali jevem zvaným airburst, tedy výbuchem porézního vesmírného tělesa v atmosféře. Podle jejich tehdejších výpočtů se asteroid či kometa přiblížila k Zemi rychlostí 61 000 kilometrů za hodinu a explodovala ve výšce přibližně čtyři kilometry nad povrchem. Událost přirovnávali k tunguzské katastrofě z roku 1908, při níž těleso o průměru až 60 metrů vybuchlo pět kilometrů nad Sibiří, zničilo oblast o rozloze přes 2 000 kilometrů čtverečních a uvolnilo energii tisíckrát převyšující jadernou bombu v Hirošimě.
Při explozi nad Tall el-Hammamem byl materiál ze země rychle nasát, roztaven a následně pršel zpět v podobě drobných hořících částic, což vysvětluje i selektivní poničení města a ustřižení hradeb z jedné strany. Teplota vzduchu v oblasti okamžitě vystoupala až na 2 600 stupňů Celsia a vše vzplálo nebo se roztavilo.
Následná tlaková vlna, několikanásobně silnější než dosud zaznamenané hurikány či tornáda, smetla město a nezeslábla ani ve 22 kilometrů vzdáleném Jerichu. Spolu s ním tehdy pravděpodobně shořelo do základů i zhruba sto menších osad v okolí, přičemž u Jericha archeologové dlouho předpokládali zánik způsobený zemětřesením kolem roku 1550 před naším letopočtem.
Šest století neobyvatelná pustina
Zničená města lidé v dávných dobách obvykle brzy znovu osídlili, oblast Tall el-Hammamu však zůstala po katastrofě šest století zcela opuštěná. Podobnou zkázou prošly také lokality Tall Nimrin a Jericho, kam se ale obyvatelé vrátili zhruba po třech stovkách let. Populace v údolí dolního Jordánu tehdy klesla z původních desítek tisíc stálých osadníků na řádově stovky migrujících nomádů.
Důvodem dlouhodobého vylidnění byla extrémní koncentrace soli v půdě z období po zničení měst, v níž nemohlo přežít obilí. Průměrné hodnoty činily asi čtyři procenta, v některých vzorcích sedimentů ale podíl soli dosahoval až 25 procent a některé solné krystalky nesly stopy natavení. Vysoký tlak při explozi totiž pravděpodobně částečně zasáhl nedaleké Mrtvé moře, vyhodil slanou vodu do vzduchu, případně způsobil vylití moře z břehů. Trvalo šest století, než minimální pouštní srážky tyto látky z půdy odplavily.
Právě nápadná shoda s popisem v 19. kapitole První knihy Mojžíšovy přivedla badatele k hypotéze, že událost předávaná nejprve ústní tradicí mohla inspirovat biblický příběh o Sodomě a Gomoře, pocházející pravděpodobně z 5. století před naším letopočtem. Starý zákon líčí zkázu měst ohněm a sírou jako Boží trest za hříchy obyvatel, zmiňuje kameny pršící z oblohy, hustý dým i proměnu Lotovy ženy v solný sloup poté, co se přes zákaz při útěku ohlédla.
Odborníci přesto zůstávali v závěrech opatrní. „Všechna pozorování uvedená v knize Genesis odpovídají kosmickému výbuchu,“ řekl Kennett. „Neexistuje ale žádný odborný podklad, že toto zničené město je skutečně Sodoma ze Starého zákona.“ Pokud by o stejnou událost skutečně šlo, představoval by biblický text nejstarší písemný záznam o dopadu vesmírného tělesa v dějinách, přestože nejstarší známé zničení lidského sídla podobným nárazem se odehrálo už před přibližně 12 800 lety v syrské lokalitě Abu Hureyra.
Stažení článku po kritice chyb
Závěry o vesmírné explozi nad Tall el-Hammamem však čelily odborným výhradám a loni 24. dubna redakce časopisu Scientific Reports původní článek z 20. září 2021 oficiálně stáhla. Už v roce 2022 upozornili odborníci Steven J. Jaret a R. Scott Harris na chyby v metodice, analýzách a interpretaci mineralogických i geochemických dat s tím, že na místě neexistují mineralogické ani geochemické stopy po impaktu.
Loni pak Mark Boslough a Alessandro Bruno doložili, že nepodložené je také srovnávání lokality s tunguzskou událostí, protože autoři převzali chyby z původních zdrojů, které nadhodnotily teplotu, rychlost větru a dopad tlakové vlny v Tungusce, a nepochopili fyziku rázových vln ani vzdušných výbuchů.
Podle vyjádření redakce časopisu tak tvrzení, že město Tall el-Hammam ze střední doby bronzové zničil výbuch v atmosféře, nejsou dostatečně podložena daty v samotném článku a redaktoři již nemají důvěru ve spolehlivost prezentovaných závěrů. Jedenáct z jednadvaceti původních autorů, mezi nimiž byli Allen West, James P. Kennett, Günther Kletetschka či Phillip J. Silvia, se stažením publikace nesouhlasilo. Devět dalších spoluautorů na korespondenci redakce ohledně stažení nereagovalo a první uvedený autor Ted E. Bunch v mezidobí zemřel.
