V létě roku 1764 se na kopcích francouzského kraje Gévaudan objevil neznámý stín. Takzvaná bestie z Gévaudanu zde během tří let připravila o život více než sto lidí, především žen a dětí. Její útoky vyvolaly obrovskou paniku sahající až na královský dvůr Ludvíka XV. a dodnes přitahují pozornost historiků.
Chudý a odlehlý horský region zažíval v polovině 18. století velmi těžké časy. Lidé se potýkali s následky války, vleklou neúrodou i tuhými mrazy. Na konci června nalezli místní obyvatelé u vesnice Hubacs mrtvou čtrnáctiletou pasačku Jeanne Bouletovou. Záznam v církevní matrice tehdy útočníka popsal jako zuřivou šelmu.
Byla to první oběť ze zhruba 124 lidí, kteří v následujících měsících podlehli neznámému tvorovi. Útočník si vybíral ty nejzranitelnější obyvatele, většinou malé děti pasoucí dobytek na opuštěných pastvinách. Mnohé útoky nesly známky promyšleného chování a tvor se často zaměřoval přímo na hlavu a krk.
Svědci popisovali zvíře ohromných rozměrů. Tvor prý velikostí připomínal roční tele nebo dokonce dospělou krávu, vážil přes šedesát kilogramů a na délku měřil necelé dva metry. Měl načervenalou srst s výrazným černým pruhem na hřbetě a neobvykle dlouhý ocas zakončený střapcem. Lidé si vyprávěli o neuvěřitelně dlouhých skocích a obrovské síle.
Někteří traumatizovaní přeživší dokonce tvrdili, že obluda dokázala chodit po zadních nohách a naprosto systematicky se vyhýbala všem nastraženým pastem. Ochromený kraj přestal žít normálním životem, rodiny držely své děti doma a po venkově se šířily zvěsti o božím trestu.
Zásah samotného krále
Navzdory všudypřítomnému strachu se našli jedinci, kteří se netvorovi dokázali postavit. Dvanáctiletý Jacques André Portefaix statečně ubránil skupinu menších dětí pomocí holí s přivázanými čepelemi. Zvíře děti obklíčilo, ale chlapci ho opakovanými zásahy donutili k ústupu.
Zprávy o situaci v chudém kraji brzy dorazily do Versailles a král vyslal na místo elitní lovce i celou armádu. Po mnoha neúspěšných honech zastřelil královský lovčí François Antoine v září roku 1765 obrovského vlka. „Nikdy jsme neviděli většího vlka,“ zapsal tehdy do hlášení královský chirurg. Vycpané zvíře putovalo na dvůr a případ úřady oficiálně uzavřely. V prosinci ovšem neznámý tvor udeřil znovu.
Poslední výstřel a podivná pitva
Definitivní konec tragických událostí přinesl až místní lovec Jean Chastel v červnu roku 1767. Vypálil na zvíře a to se okamžitě skácelo mrtvé k zemi. Následná pitva odhalila velmi nestandardní proporce.
Zpráva sepsaná královským notářem popisovala monstrózní hlavu, neobvyklou membránu v očích a zvláštní barvu srsti kombinující červenou, šedou a bílou barvu. Tělo mrtvého zvířete si přišly prohlédnout stovky lidí z širokého okolí a mnozí ho identifikovali jako hledanou obludu. Pokročilý rozklad a silný zápach ale zcela znemožnily jeho plánované vystavení v Paříži. Úřady proto nařídily pozůstatky narychlo zakopat na neznámém místě.
Kříženec nebo šílenec
Absence hmatatelných fyzických důkazů pochopitelně nahrávala vzniku mnoha odvážných teorií. Tehdejší učenci spekulovali o exotickém zvířeti uprchlém ze šlechtického zvěřince, často se zmiňovala hyena nebo lev. Část společnosti uvěřila myšlence, že šlo o křížence obrovského psa a vlka, kterého k útokům na lidi vycvičil člověk.
Podezření padlo na Chastelova syna Antoina. Ten žil v lesích jako poustevník a údajně vlastnil afghánského chrta. Jiné hlasy naznačovaly, že v regionu operoval šílený vrah převlečený do zvířecí kůže, jelikož těla některých obětí nesla známky posmrtné manipulace s oblečením.
Moderní kynologové i biologové se dnes jednoznačně přiklánějí k mnohem reálnějšímu vysvětlení. S největší pravděpodobností tehdy v zasažené oblasti operovalo několik lidožravých vlků najednou. Mohlo jít o specifický poddruh italského vlka, jehož letní srst opravdu mívá zřetelný načervenalý nádech.
V dobách extrémní nouze a nedostatku přirozené kořisti si tyto inteligentní šelmy jednoduše navykly lovit lidi jako snadno dostupný zdroj potravy. Silně zkreslené popisy obřího monstra pak pramenily z obrovského šoku napadených, špatné viditelnosti za soumraku a všudypřítomných dobových pověr.
