Reklama

Bestie z Gévaudanu skončila pod nožem královského chirurga. Pitevní nález vyvrátil mýty o nadpřirozeném monstru

Petr Vysloužil4 min čtení
Two men in period clothing aim rifles at a large wolf in a forest clearing; the wolf is wounded with red blood marks on its body.
Gévaudanská bestie, FOTO: Bibliothèque nationale de France, Public domain, via Wikimedia Commons

V létě roku 1764 se na kopcích francouzského kraje Gévaudan objevil neznámý stín. Takzvaná bestie z Gévaudanu zde během tří let připravila o život více než sto lidí, především žen a dětí. Její útoky vyvolaly obrovskou paniku sahající až na královský dvůr Ludvíka XV. a dodnes přitahují pozornost historiků.

Reklama

Chudý a odlehlý horský region zažíval v polovině 18. století velmi těžké časy. Lidé se potýkali s následky války, vleklou neúrodou i tuhými mrazy. Na konci června nalezli místní obyvatelé u vesnice Hubacs mrtvou čtrnáctiletou pasačku Jeanne Bouletovou. Záznam v církevní matrice tehdy útočníka popsal jako zuřivou šelmu.

Byla to první oběť ze zhruba 124 lidí, kteří v následujících měsících podlehli neznámému tvorovi. Útočník si vybíral ty nejzranitelnější obyvatele, většinou malé děti pasoucí dobytek na opuštěných pastvinách. Mnohé útoky nesly známky promyšleného chování a tvor se často zaměřoval přímo na hlavu a krk.

Svědci popisovali zvíře ohromných rozměrů. Tvor prý velikostí připomínal roční tele nebo dokonce dospělou krávu, vážil přes šedesát kilogramů a na délku měřil necelé dva metry. Měl načervenalou srst s výrazným černým pruhem na hřbetě a neobvykle dlouhý ocas zakončený střapcem. Lidé si vyprávěli o neuvěřitelně dlouhých skocích a obrovské síle.

Někteří traumatizovaní přeživší dokonce tvrdili, že obluda dokázala chodit po zadních nohách a naprosto systematicky se vyhýbala všem nastraženým pastem. Ochromený kraj přestal žít normálním životem, rodiny držely své děti doma a po venkově se šířily zvěsti o božím trestu.

Útok bestie na ženu na dobové malbě. FOTO: Bibliothèque nationale de France, Public domain, via Wikimedia Commons

Zásah samotného krále

Navzdory všudypřítomnému strachu se našli jedinci, kteří se netvorovi dokázali postavit. Dvanáctiletý Jacques André Portefaix statečně ubránil skupinu menších dětí pomocí holí s přivázanými čepelemi. Zvíře děti obklíčilo, ale chlapci ho opakovanými zásahy donutili k ústupu.

Zprávy o situaci v chudém kraji brzy dorazily do Versailles a král vyslal na místo elitní lovce i celou armádu. Po mnoha neúspěšných honech zastřelil královský lovčí François Antoine v září roku 1765 obrovského vlka. „Nikdy jsme neviděli většího vlka,“ zapsal tehdy do hlášení královský chirurg. Vycpané zvíře putovalo na dvůr a případ úřady oficiálně uzavřely. V prosinci ovšem neznámý tvor udeřil znovu.

Poslední výstřel a podivná pitva

Definitivní konec tragických událostí přinesl až místní lovec Jean Chastel v červnu roku 1767. Vypálil na zvíře a to se okamžitě skácelo mrtvé k zemi. Následná pitva odhalila velmi nestandardní proporce.

Zpráva sepsaná královským notářem popisovala monstrózní hlavu, neobvyklou membránu v očích a zvláštní barvu srsti kombinující červenou, šedou a bílou barvu. Tělo mrtvého zvířete si přišly prohlédnout stovky lidí z širokého okolí a mnozí ho identifikovali jako hledanou obludu. Pokročilý rozklad a silný zápach ale zcela znemožnily jeho plánované vystavení v Paříži. Úřady proto nařídily pozůstatky narychlo zakopat na neznámém místě.

Kříženec nebo šílenec

Absence hmatatelných fyzických důkazů pochopitelně nahrávala vzniku mnoha odvážných teorií. Tehdejší učenci spekulovali o exotickém zvířeti uprchlém ze šlechtického zvěřince, často se zmiňovala hyena nebo lev. Část společnosti uvěřila myšlence, že šlo o křížence obrovského psa a vlka, kterého k útokům na lidi vycvičil člověk.

Podezření padlo na Chastelova syna Antoina. Ten žil v lesích jako poustevník a údajně vlastnil afghánského chrta. Jiné hlasy naznačovaly, že v regionu operoval šílený vrah převlečený do zvířecí kůže, jelikož těla některých obětí nesla známky posmrtné manipulace s oblečením.

Moderní kynologové i biologové se dnes jednoznačně přiklánějí k mnohem reálnějšímu vysvětlení. S největší pravděpodobností tehdy v zasažené oblasti operovalo několik lidožravých vlků najednou. Mohlo jít o specifický poddruh italského vlka, jehož letní srst opravdu mívá zřetelný načervenalý nádech.

V dobách extrémní nouze a nedostatku přirozené kořisti si tyto inteligentní šelmy jednoduše navykly lovit lidi jako snadno dostupný zdroj potravy. Silně zkreslené popisy obřího monstra pak pramenily z obrovského šoku napadených, špatné viditelnosti za soumraku a všudypřítomných dobových pověr.

Reklama
Zdroj informací: autorské zpracování redakce Kroniqa.cz na základě veřejně dostupných informací z médií (magazin.aktualne, vesmir, Kniha F. R. Duboise “Život a smrt Gévaudánské bestie”).
Sdílet
Přidat na Seznam.cz
AutorPetr Vysloužil

Jsem publicista se zájmem o film, kulturu a společenské dějiny. Sleduji, jak se minulost promítá do současnosti i do popkultury. Ve svých textech propojuji ověřená fakta s příběhy, které dávají dějinám lidský rozměr a přibližují je dnešnímu čtenáři. Na volné…

Další články autora (439)

Další z rubriky Mýty a legendy

Celá rubrika
Skupinový snímek britské letky z roku 1919 ukrývá tvář navíc. Objevuje se na něm mechanik zesnulý dva dny před focenímNa louce fotil dceru. Vyvolaný snímek odhalil v pozadí postavu ve skafandruPražské tramvaje jezdí nad 30 tisíci obětí moru. U Vltavy dle pověsti každou noc čeká kostlivec na mrtvého kaplanaVlak se stovkou cestujících navždy zmizel v horském tunelu. Pátrání v archivech odhalilo původ legendy
Reklama