Je to přesně 125 let od chvíle, kdy odešla jedna z nejmocnějších žen naší historie. Královna Viktorie. Svůj konec měla sice nalajnovaný do posledního puntíku, ale realita nakonec připomínala spíš špatně režírované drama. Zmatky v paláci střídal chaos při obřadu. Ten největší šok se však skrýval přímo pod víkem rakve. Panovnice si totiž na onen svět odnesla sbírku předmětů, nad kterými zůstává rozum stát.
Absolutní nepřipravenost dvora
Smrt panovnice, která vládla Velké Británii téměř 64 let, zastihla dvůr v naprostém rozkladu. Ačkoliv Viktorie umírala několik dní a její osobní lékař sir James Reid rozesílal varovné telegramy, nikdo nechtěl uvěřit, že by „věčná“ královna mohla skutečně odejít. Když v podvečer 22. ledna 1901 v sídle Osborne House na ostrově Wight vydechla naposledy, vypukla panika. Od posledního královského pohřbu uplynulo více než šest desetiletí a nikdo z přítomných netušil, jak se taková událost organizuje.
Situaci v paláci nejlépe vystihl jeden z dvořanů, který byl svědkem zmateného pobíhání služebnictva i ministrů. „Neříkejte mi, že tu není nikdo, kdo byl vzdělán v královském protokolu! Taková ignorance!“, hřímal vikomt Esher podle dobových záznamů. Zmatky navíc umocňoval fakt, že panovnice zanechala dvanáctistránkový manuál s instrukcemi, které šly zcela proti dobovým zvyklostem. Odmítla balzamování a zakázala černou barvu. Její poslední cesta měla být bílá, vojenská a hlavně plná tajných vzkazů.
Sádrový odlitek a vrstva uhlí
Tělo drobné ženy bylo do rakve uloženo až po několika dnech, což si vyžádalo specifická opatření. Protože si Viktorie nepřála nabalzamování, nechal lékař dno rakve vysypat vrstvou dřevěného uhlí. To mělo za úkol pohlcovat pachy a vlhkost z rozkládajících se ostatků. Na tuto černou vrstvu pak ulehla panovnice v bílých šatech a svatebním závoji z roku 1840. Chtěla se znovu setkat se svým milovaným manželem Albertem jako nevěsta.
Právě princ Albert, který zemřel o celých čtyřicet let dříve, hrál v obsahu rakve hlavní roli. Viktorie si poručila přibalit jeho plášť, který kdysi ušila jejich dcera Alice. Mnohem bizarnějším předmětem však byl sádrový odlitek Albertovy ruky. Ten nechala královna zhotovit bezprostředně po jeho smrti a údajně s ním léta spávala v posteli. Nyní měl tento kus sádry spočinout navěky po jejím boku.
Prostor v rakvi se rychle plnil. Kromě zmíněných artefaktů tam putovaly knihy, šály, náramky, a dokonce i celá kolekce šperků. Aby toho nebylo málo, panovnice si vyžádala čerstvé květiny a větvičku vřesu. Ta měla symbolizovat její milované Skotsko a zámek Balmoral. Právě ten byl místem, kde prožila nejšťastnější chvíle nejen s manželem, ale později i s mužem, jehož jméno se u dvora vyslovovalo jen šeptem.
Rodina a služebnictvo museli při ukládání těla postupovat rychle a efektivně, aby se všechny předměty do stísněného prostoru vešly. Výsledkem byla jedna z nejtěžších a nejplnějších rakví v britské historii, která v sobě nesla více vzpomínek než samotné tělo panovnice.
Tajemství skotského horala
Největší skandál se však skrýval v levé ruce zesnulé, pečlivě zamaskovaný kyticí květin. Viktorie si totiž vymínila, že si do hrobu vezme i památky na svého oddaného sluhu Johna Browna. O povaze jejich vztahu se dodnes vedou debaty, ale obsah rakve hovoří jasně. Lékař Reid, který jako jediný znal všechna tajemství, vložil královně do dlaně fotografii Browna a pramen jeho vlasů. Na prst jí pak tajně navlékl prsten, který patřil Brownově matce. Tyto předměty musely zůstat skryty před zraky královských dětí, které skotského sluhu z duše nenáviděly.
Ostudná scéna s koňmi
Samotný pohřeb, který se konal 2. února 1901, nakonec potvrdil obavy z organizačního diletantství. Smuteční procesí ve Windsoru se změnilo v drama, když koně zapřažení do lafety s rakví prochladli dlouhým čekáním. Zvířata se splašila, začala vyhazovat a málem převrhla těžkou rakev i s královnou přímo na dlažbu. Hrozilo, že se víko otevře a bizarní obsah se vysype před zraky světové veřejnosti.
Situaci museli zachránit přítomní námořníci. Pohotově odepnuli divoké koně a lafetu s ostatkami dotáhli ke kapli svatého Jiří vlastními silami pomocí provazů. Tento improvizovaný moment se nakonec stal novou tradicí a od té doby tahají rakve britských monarchů právě námořníci.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
