Historie si pamatuje mnoho bezcitných panovníků, ale jeden konkrétní příběh ze středočeského panství překonává i hrozivé pověsti. Kateřina z Komárova vstoupila do dějin jako žena, která se neštítila těch nejtěžších zločinů na vlastních poddaných. Její jméno vyvolávalo mezi lidmi obrovský strach dávno předtím, než svět poznal slavnou uherskou hraběnku Alžbětu Báthoryovou. Vše vyvrcholilo soudním procesem a trestem, který se stal v soudobé justici naprostým unikátem.
Původ v rytířské tvrzi a zrazené city
Kateřina pocházela ze statkářského rodu Pešíků a narodila se kolem roku 1510. Její otec Kunata působil jako hejtman Podbrdského kraje a rodinnou tvrz nechal velkolepě přestavět. Dívka od útlého dětství vynikala panovačnou povahou a vyžadovala absolutní poslušnost. „Vypráví se, že už ve svých dvanácti letech měla svoji služebnou,“ říká historička Libuše Hošková.
Podle dochovaných pramenů zanechalo na její psychice hluboké stopy zneužití, ke kterému došlo během projížďky v brdských lesích. V období dospívání našla zalíbení v místním urostlém kováři Kryštofovi a tajně se s ním scházela. Rodina tento nevhodný vztah velmi rychle ukončila a muže oženila s jinou partnerkou. Zhrzená šlechtična pak svého bývalého milého srazila koněm.
Rodiče následně dceru vypočítavě provdali za zámožného Jana Bechyně z Lažan. Tento velmi vážený muž vlastnil rozlehlé panství na Příbramsku a později získal dokonce úřad purkrabího na hradě Karlštejn. Většinu času proto trávil pracovními povinnostmi mimo domov. Urozená manželka zůstávala zcela osamocená a o celou správu hospodářství se musela starat sama.
Manželství fungovalo bez lásky a vzájemného pochopení. Právě dlouhé odloučení a samota u mladé ženy s velkou pravděpodobností odstartovaly patologické sklony k týrání.
Trýznění čeledi na Pičíně i na Karlštejně
Tresty za neposlušnost služebnictva postupně nabraly obludné rozměry. Čeleď trpěla za každou drobnost. Hospodářka obětem rozřezávala kůži nožem, drala je ostrými kovovými kartáči s hroty a do otevřených ran sypala sůl. Často zkoušela polévání rozžhaveným máslem nebo horkým voskem. Jednu ze služebných surově ubila pohrabáčem, další oběť rovnou prohodila hradním záchodem do hlubokého příkopu. Terčem krutosti se stala také domácí zvířata nebo bezbranní starci. Linhart z Bukové před soudem například vypověděl, jak ho paní nutila snášet rány od vlastního syna.
Jan Bechyně z Lažan nakonec přesídlil na Karlštejn natrvalo a vzal s sebou svou ženu. Skutky na takto významném působišti začaly poutat mnohem více pozornosti. Do celého dění se aktivně vložil tamní děkan a budoucí autor známé kroniky Václav Hájek z Libočan. Rozhodl se purkrabímu na chování jeho manželky důrazně postěžovat. Purkrabí reagoval bleskovou žalobou u komorního soudu pro pomluvu. Kněz se nezalekl, podal obratem protižalobu a poprvé oficiálně ukázal na zločiny skrývané za zdmi panství.
Odvaha svědků a ortel smrti
První předvolaní svědci z řad poddaných se mocného panského rodu nesmírně báli. Vypovídali velice opatrně a svorně tvrdili, že panství funguje v naprostém klidu. Překvapivý zlom v celém případu přinesl až pražský měšťan Prokop Papež. Jelikož se úspěšně vymanil z poddanského stavu, našel odvahu promluvit pravdu. Úředníci zaznamenali jeho svědectví o tom, jak zámecká paní usmrtila jeho sestru a další mladou dívku. Po něm se odhodlala promluvit sloužící Manda Vaňková z Libčic. Detailně popsala kruté umučení panny Hedviky, na kterém se tehdy pod pohrůžkami muselo podílet ostatní vyděšené služebnictvo.
Obviněná okamžitě putovala do hradního vězení a následně ke křížovým výslechům. Tam se po nátlaku přiznala ke čtrnácti vraždám. Skutečný počet obětí se přitom odhadoval na více než třicet. Soudní tribunál vedený nejvyšším zemským hofmistrem Vojtěchem z Pernštejna pak vynesl definitivní ortel.
Vzhledem ke svému vznešenému původu měla mít odsouzená právo na popravu mečem. Soudci však chtěli zabránit veřejnému skandálu a zvolili jinou cestu. Někdejší dámu z Komárova odvedla stráž na konci února 1534 do pražské věže Mihulka a ponechala ji v temné kobce osudu bez jakéhokoliv přísunu potravy.
Záhadná úmrtí na závěr
Těžké dveře věže Mihulka se znovu otevřely až v polovině března. Žalářníci zde nalezli už jen bezvládné tělo s okousanými prsty na rukou. Zubožená vězeňkyně se zjevně snažila přežít do poslední chvíle a hlad ji dohnal k šílenství. Pochovali ji v naprosté tichosti v areálu kláštera na Karlově. Celé vyprávění mělo ještě další překvapivou dohru. Pouhé dva dny po smrti odsouzené nečekaně skonal její soudce Vojtěch z Pernštejna.
Zemřelý hofmistr tehdy patřil k nejvýznamnějším představitelům zemské šlechty. Místo honosného pohřbu v hlavním městě rodina tělo narychlo odvezla pod rouškou tmy do Pardubic. Uspořádala tam zcela tichý obřad v kostele svatého Bartoloměje. Mezi prostými lidmi se bleskově začaly šířit zvěsti o kletbě, kterou měla odsouzená po vyřčení rozsudku na tribunál uvalit.
Václav Hájek z Libočan si ze sporu odnesl tvrdý trest. Rozzuřený vdovec ho lživě obvinil z krádeže vzácné hradní relikvie. Stráže děkana potupně sesadily z úřadu, přivázaly pod koně a v poutech odvlekly celou cestu z Karlštejna až do Prahy.
