Je to už padesát let, co z výrobní haly vyjel poslední Velorex. Přesto tohle vozítko z hadru a železa pořád budí respekt. V době, kdy auta vznikala na rýsovacích prknech ministerstev, si ho dva bratři prostě postavili sami.
Zrod z nouze a vynalézavosti
V roce 1924 se v České Třebové narodil Mojmír Stránský. Nikdo tehdy netušil, že z tohoto nenápadného kluka vyroste muž, který dá světu vozítko známé po celé republice. Když se o dvacet let později pustil se svým bratrem Františkem do stavby prvního tříkolového stroje, šlo spíš o pokus než o plán.
Vzali trubky, pár kol a kus montérkového plátna. Z téhle podomácku poskládané konstrukce se ale časem zrodil plnohodnotný motorový vůz, kterému říkali Oskar. Po válce už jejich dílna vypadala jako malá manufaktura a bratři začali své tříkolky vyrábět v menších sériích.
V poválečné době se ale soukromé podnikání rychle dostávalo do rozporu s novým politickým systémem. Stránští proto svůj vynález přihlásili jako dopravní prostředek pro invalidy, čímž jej zachránili před znárodněním. Jejich myšlenka byla prostá i geniální zároveň. Přidali ruční ovládání a vozítko mohlo oficiálně sloužit lidem s tělesným postižením. Tím si zajistili nejen pokračování výroby, ale i společenskou legitimitu.
V roce 1951 vstoupili do nově vzniklého družstva Velo v Hradci Králové, kde se zrodil název Velorex. Slovo vzniklo spojením „velo“, tedy kolo, a „rex“, tedy král. A přesně tak se později o vozítku mluvilo, jako o králi mezi tříkolkami.
Od hadráku po čtyřkolku
První pořádný kus, který se dal opravdu nazvat autem, dostal jméno Oskar 12/250. Měl pomáhat invalidům, ale to by nebyl český člověk, kdyby ho nezkusil použít i jinak. Brzy se v něm po silnicích proháněli i ti, co prostě chtěli levné svezení a trochu svobody. Pár trubek, motor z Jawy a plachta místo karoserie, to celé vážilo sotva tři metráky.
V polovině padesátých let už se z domácí dílny stal závod, který dostal oficiální jméno Velorex. Výroba se přestěhovala do Solnice v Orlických horách a právě tam vznikly nejslavnější verze. Nejprve menší šestnáctka s motorem 175 a později silnější 16/350 s dvouválcem z Jawy. Ten se stal legendou. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože ho bylo všude slyšet, všichni ho znali a každý, kdo ho někdy řídil, na to nikdy nezapomněl.
Motor měl Velorex schovaný vzadu a poháněl jediné zadní kolo. Dvouválec z Jawy dokázal ze sebe dostat asi šestnáct koní, což na tak lehkou konstrukci úplně stačilo. Stroj vážil sotva tři metráky a uměl se rozjet až na osmdesát kilometrů v hodině, i když to už bylo spíš pro odvážné povahy. Spotřeba kolem šesti litrů směsi na sto kilometrů se tehdy brala jako rozumná. Přes svou jednoduchost měl Velorex odpružená kola, sklápěcí střechu a řízení, které se časem podařilo doladit tak, že se s ním dalo jezdit docela pohodlně.
Výrobní družstvo se snažilo s tříkolkami uspět i v zahraničí. Desítky kusů se vyvážely do Polska, Maďarska a Bulharska. V 60. letech se však začal měnit vkus zákazníků a automobilový trh se posouval k modernějším vozům. Pokus o čtyřkolový Velorex 435 byl posledním výstřelem.
Model 435-0 z roku 1972 měl laminátovou příď, kovový rám potažený koženkou a motor Jawa 350 s výkonem sedmnáct koní. Přes snahu o modernizaci doplatil na špatnou kvalitu zpracování a vyšší cenu. Lidé si stěžovali na uvolněné dveře, netěsnosti i nedostatečné brzdy. Ministerstvo dopravy dokonce vozítku na čas odebralo povolení k provozu. V roce 1973 se tak výroba Velorexů definitivně zastavila.
Kultovní návrat a srazy nadšenců
Po pádu železné opony se Velorex stal vyhledávaným sběratelským kouskem. Z „vozítka pro invalidy“ se stal kultovní veterán, který dnes dosahuje ceny i čtvrt milionu korun. K popularitě vozítka přispěly i filmy. Nejznámější je komedie „Vrchní, prchni!“, kde Josef Abrhám alias Dalibor Vrána v zoufalé jízdě prchá před policií právě ve Velorexu.
Dnes připomínají jeho historii také každoroční srazy nadšenců v Boskovicích, Blansku či Břeclavi. Na těchto akcích se objevují nejen původní tříkolky, ale i ojedinělé domácí úpravy, které dokazují, že česká zručnost a humor přežívají dodnes. Velorex tak žije dál.
Zdroje: autorský text, iDNES, info, Deník
.jpg){kind=link}
