Palác Parlamentu v Bukurešti drží světový rekord v hmotnosti a zároveň představuje obrovskou jizvu na tváři Rumunska. Komunistický diktátor Nicolae Ceaușescu kvůli němu nechal zbourat pětinu hlavního města a vyhnal z domovů desítky tisíc lidí. Dnes se v jeho nekonečných chodbách ztrácejí i samotní zákonodárci.
Stavba, která měla symbolizovat sílu a nezničitelnost socialistického režimu, má základy doslova zalité krví staré Bukurešti. Psal se rok 1977 a rumunské hlavní město drtilo ničivé zemětřesení. Kde ostatní viděli zkázu a smrt, tam Nicolae Ceaușescu zavětřil životní šanci. Pod líbivou záminkou „modernizace“ prostě srovnal se zemí celou historickou čtvrť Dealul Spirii. Potřeboval plac pro svůj sen. Tím byl Dům republiky, dnes známý jako Palác Parlamentu.
Zkáza Paříže Východu
Do té doby se Bukurešti pro její šarm říkalo „Paříž Východu“. Ceaușescu to ale během chvíle změnil k nepoznání. Kvůli stavbě kolosu nechal zničit přibližně 20 procent historického centra města. O střechu nad hlavou přišlo 40 000 lidí. Ti byli násilně přesídleni do panelových sídlišť. Zničeny byly kostely, kláštery i synagogy.
Obyčejní lidé neměli na vybranou a jejich vzpomínky jsou dodnes bolestivé. „Přijely bagry a začaly starou Bukurešť rovnat se zemí. Lidé se takřka přes noc museli vystěhovat do sídlišť,“ vzpomínal na drastické změny jeden z pouličních prodavačů, který dnes pracuje ve stínu této megalomanské stavby. Bulvár Unirii, který k paláci vede, měl být podle diktátorova přání delší a širší než slavná Champs-Élysées v Paříži. A také se tak stalo. Cena za toto vítězství nad západem však byla totální devastace okolí.
Posedlost strachem
Samotná výstavba začala v roce 1984 a byla přehlídkou neuvěřitelného plýtvání v době, kdy zbytek země trpěl bídou. Na staveništi se točilo dvacet tisíc dělníků, kterým dýchalo na záda sedm set architektů v čele s Ancou Petrescu. Práce probíhaly 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Materiály musely být výhradně rumunského původu. Použil se milion metrů krychlových mramoru, 3 500 tun křišťálu a 700 tun bronzu.
Ceaușescu byl posedlý nejen velikostí. Měl panickou hrůzu o vlastní bezpečnost. Palác má osm podzemních pater a protiatomový kryt spojený tunely s dalšími vládními budovami. Jeho paranoia ovlivnila i technické vybavení. „Stavba nemá klimatizaci, protože se Ceaușescu bál, že by ho tím mohl někdo otrávit. Proto je ve stropech zabudován systém přirozeného větrání. Takto vysvětlují průvoci návštěvníkům jeden z bizarních detailů.
Chaplinův diktátor
Osud má někdy hodně černý smysl pro humor. Muž, který pro svůj pomník vyždímal zemi do poslední kapky, ho nakonec nikdy neviděl hotový. Nicolae Ceaușescu byl popraven na Vánoce roku 1989. Palác zůstal nedostavěný. Už tehdy byl ale tak obrovský, že ho nešlo jednoduše zbourat. Dnes v něm sídlí rumunský parlament, ústavní soud a muzea. Přesto zůstává většina z 1 100 místností prázdná.
I pro současné politiky je pohyb v budově tísnivým zážitkem. Jde o druhou největší administrativní stavbu světa hned po Pentagonu. Předseda senátu Călin Popescu-Tăriceanu popsal své pocity pro britský deník The Guardian velmi výstižně: „Když jsem sem poprvé přišel, stál na stole obrovský glóbus. Hned se mi vybavila scéna z Chaplinova Diktátora.“ Přiznal, že se v obří kanceláři cítil tak ztracený, že musel nechat vyměnit nábytek.
Tíha, která drtí podloží
Palác Parlamentu drží jeden nezpochybnitelný primát. S váhou přes 4 miliony tun jde o nejtěžší budovu na světě. Potvrdila to i Guinnessova kniha rekordů. Tahle masa betonu a oceli je tak šíleně těžká, že se každý rok zaboří o dalších šest milimetrů hlouběji do země. Roční náklady na vytápění a osvětlení jsou srovnatelné s rozpočtem malého města. Pro Rumuny je to hořká připomínka doby, kdy kvůli tomuto snu jednoho muže museli mrznout a hladovět.
