Přestože se může zdát, že cukroví k Vánocům patří odjakživa, do českých domácností proniklo teprve v 19. století. Dnes je ale symbolem sváteční pohody a rukodělné preciznosti.
Kořeny ve slunovratu, medu a magii
Tradice pečení vánočních pochoutek má hlubší kořeny, než by se mohlo zdát. Ještě před příchodem křesťanství lidé slavili zimní slunovrat obřadním pečivem, které mělo podobu zvířat. Zavěšovalo se na stromy, do chlévů nebo na prahy domů, aby ochránilo úrodu a dobytek. Podle některých teorií šlo o formu magie, jejímž cílem bylo zajistit přízeň božstev a přežití v náročných zimních měsících.
S nástupem křesťanství se obřadní pečivo transformovalo. Například perníčky a oplatky se přesunuly ze stromů na štědrovečerní stůl. Nešlo ale jen o chuť. Cukroví se mazalo medem a česnekem, což mělo přinést zdraví a ochranu. Pečení provázely pověry: mouka měla pocházet z vlastní úrody a voda z těsta se přilévala do krmení kravám, aby dojily. I zbytky se využívaly. Domácí zvířata a ovocné stromy dostávaly svou porci, aby v novém roce přinesly hojnost.
Cukroví pro vyvolené, formičky pro pokrok
Cukroví, jak ho známe dnes, se začalo v českých zemích objevovat až od poloviny 19. století. Zvyk k nám dorazil hlavně z Německa a uchytil se nejprve u bohatších vrstev. V měšťanských a šlechtických domácnostech se pekly tzv. čajové kousky – vanilkové hubinky, cvíbochy s fenyklem nebo sněhové pusinky známé jako „španihelské větry“.
Tehdejší cukroví nebylo dostupné pro každého. Třtinový cukr byl příliš drahý, řepný zase vzácný. Až s jeho rozšířením na přelomu století se pečení stalo dostupnější i pro venkovské domácnosti. První vykrajovátka a formičky, které se používají dodnes, se objevily právě v této době.
Skutečný boom přišel až mezi světovými válkami. Mladé dívky, které pracovaly jako služebné ve městech, přinesly nové receptury na venkov. Etnografka Ilona Vojancová k tomu poznamenala: „Ale určitě se nepeklo v takové míře, jak to děláme dnes my.“
Český fenomén bez konkurence
Ve 20. století se Češi vypracovali na cukrářskou velmoc. Většina domácností u nás peče minimálně několik druhů, často deset i víc. V jiných zemích střední Evropy, kde má pečení také hluboké kořeny, to zdaleka není tak běžné.
České cukroví je výjimečné nejen pestrostí, ale i precizností. Typické jsou miniaturní velikosti, charakteristické tvary, vůně másla a vanilky, jemné detaily. Zatímco jinde často stačí jeden druh, na českém stole se potkávají vanilkové rohlíčky, pracny, linecká kolečka, vosí hnízda, plněné ořechy i kokosové kuličky. Zvláštní místo mají perníčky. Ty se nechávají uležet, aby změkly, a často se používají i jako dekorace.
Pečení je u nás navíc společenskou událostí. Recepty se dědí, předávají se triky a tradice. Každá rodina má svůj „tajný“ postup, který se rok, co rok ověřuje.
