Sedmnáctiletý Ladislav Pohrobek vydechl naposledy 23. listopadu 1457 v Praze, čímž uvolnil cestu k moci Jiřímu z Poděbrad a rozpoutal kolotoč spekulací trvající pět století. Místo plánovaného svatebního veselí s francouzskou princeznou Magdalénou z Valois se v uličkách Starého Města začal šířit šepot o jedu a politické vraždě. Záhadné úmrtí mladého krále, jehož život definovalo čekání na trůn a náhlý pád, rozsekla až moderní technika v rukavicích antropologů.
Náhlý konec příprav
Praha se v listopadu 1457 chystala na událost desetiletí, kdy měl mladý král stvrdit svou suverenitu sňatkem s dcerou francouzského krále Karla VII. Přípravy byly v plném proudu, dvůr řešil etiketu i bohaté hostiny, když panovník náhle ulehl s příznaky, které tehdejší ranhojiči nedokázali pojmenovat.
Stav mladého krále se zhoršil s děsivou rychlostí, během necelých 3 dnů ztratil sílu a jeho tělo pokryly podivné skvrny. Atmosféra radostného očekávání se v královských komnatách změnila v paniku, kterou záhy vystřídala jistota blížícího se konce.
Stín na Poděbradově tváři
Okamžitě po králově skonu se pozornost veřejnosti i zahraničních dvorů upřela na Jiřího z Poděbrad, tehdejšího zemského správce a muže, který z Ladislavovy smrti profitoval nejvíce. Podezření z otravy arzenikem nebo jiným dryákem se stalo pevnou součástí dobových kronik a později i uměleckých děl, která z Poděbrada dělala bezohledného intrikána. Tato verze dějin vyhovovala všem, kteří potřebovali zpochybnit legitimitu nastupujícího krále, a vytvořila nános mýtů, přes který bylo obtížné zahlédnout prostou biologickou realitu.
Historické prameny líčí Jiřího z Poděbrad jako muže činu, jehož ambice nepochybně sahaly k nejvyšším metám, což živilo fantazii odpůrců po celá generace. Každý náhlý odchod mocného v té době vyvolával otázky po obsahu číše nebo čistotě podávaného pokrmu. Fakt, že Ladislav Pohrobek zemřel v Praze, tedy v baště poděbradské strany, udělal z náhody politický manifest, který v lidové slovesnosti i seriózní historiografii přežíval bezmála půl tisíciletí.
Průzkum v hrobce
Definitivní zlom v případu přinesl rok 1985, kdy se k ostatkům panovníka uloženým v královské hrobce katedrály svatého Víta dostal tým pod vedením antropologa Emanuela Vlčka. Odborníci přistoupili k exhumaci s arzenálem moderních metod, které měly jednou provždy potvrdit nebo vyvrátit přítomnost toxických látek v zachovalých tkáních. Laboratorní analýzy a detailní ohledání skeletu se soustředily na morfologické změny, které běžnému oku i středověkému pozorovateli zůstaly skryty pod kůží umírajícího mladíka.
Pravda ukrytá v kostech
Emanuel Vlček při zkoumání lebky a dlouhých kostí identifikoval specifické patologické změny, které s naprostou jistotou vyloučily cizí zavinění. Ladislav Pohrobek trpěl akutní leukémií, chorobou, která v 15. století představovala nevyhnutelný rozsudek smrti bez ohledu na urozenost pacienta. Právě tato diagnóza vysvětlila zduřelé uzliny i krvavé skvrny na kůži, které si tehdejší svědci mylně vykládali jako projev otravy nebo morové nákazy. Moderní hematologie tak posmrtně očistila Jiřího z Poděbrad z obvinění z královraždy.
Specifický nález v oblasti kyčelních kostí a lebky nesl jasné stopy bujení, které odpovídalo formě nemoci s velmi agresivním průběhem. Mladý organismus neměl v souboji s rozvrácenou krvetvorbou šanci, ačkoliv se do poslední chvíle zdál být v plné síle. Odborná expertíza odhalila, že vnitřní rozklad těla začal dávno předtím, než se objevily první vnější příznaky, což dalo zapravdu těm, kteří v dobových záznamech hledali spíše klinický popis než politickou detektivku.
