Přesně před třiceti šesti lety se pro Čechoslováky definitivně otevřel svět. Komunistická vláda 4. prosince 1989 zrušila nenáviděné výjezdní doložky a zbořila tím administrativní zeď, která držela miliony lidí v domácím vězení. Byrokratická šikana skončila a hranice do Rakouska zaplavily tisíce aut s natěšenými cestovateli.
Jde o jeden ze zásadních okamžiků revoluce. Často ale zapadá prachem ve stínu slavných listopadových demonstrací. Až do 4. prosince 1989 totiž nestačilo mít jen cestovní pas. Kdo chtěl vycestovat na Západ nebo do Jugoslávie, musel projít ponižujícím procesem získávání takzvané výjezdní doložky.
Bez tohoto kusu papíru byl pas jen bezcennou knížkou. Lidé žili v absurdní pasti. Museli prosit vlastní stát o povolení, aby vůbec mohli vytáhnout paty za hranice. Federální vláda však přesně před 36 lety toto opatření zrušila a Rakušané okamžitě reagovali dočasným zrušením vízové povinnosti.
Byrokratické peklo jako nástroj moci
Výjezdní doložka fungovala jako bič na neposlušné a nástroj, kterým si režim vynucoval absolutní poslušnost. Žadatel musel předložit doporučení zaměstnavatele, školy, a u mužů dokonce i vojenské správy. Ani šanon plný potvrzení vám ale jistotu nedal. Stačilo, aby kádrovák pojal podezření, že si dotyčný v práci příliš uklidil stůl, a cesta se nekonala.
Historik Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd k tomu přesně poznamenal: „Československý režim s tím operoval i jako s represivním nástrojem vůči svým skutečným či domnělým oponentům.“
Jak šílený tento systém byl, ukazuje osud manželů Holibkových. Ti v roce 1968 emigrovali, ale po letech se chtěli vrátit alespoň na návštěvu. Marcela Holibková se snažila přijet na pohřeb svého otce v roce 1981, úřady jí však vstup nepovolily. První možnost podívat se domů a navštívit otcův hrob dostala až v roce 1989.
Komunisté zavedli povinnost výjezdních doložek hned po únorovém puči v roce 1948, ale masivně je začali využívat především po okupaci v srpnu 1968, kdy se báli další vlny emigrace.
Euforie na hranicích a sen o Vídni
Když doložky padly, na hranicích vypuklo čiré šílenství. Lidé zvyklí na život v kleci najednou mohli otočit klíčkem ve své škodovce a prostě jet. Emoce té doby dokonale vystihuje autentická reakce jednoho z řidičů na přechodu, kterou zaznamenali reportéři: „Mám pomalu 40 let a nikdy jsem nebyl za hranicemi. Považuji to za sen, stále tomu nevěřím. Nemám peníze, nemám nic, ale chci to vidět.“
Zájem byl enormní. Jen během prvního dne po uvolnění hranic proudily na jih davy lidí. Tehdejší celní inspektor Marián Novák situaci popsal konkrétními čísly: „V průběhu dnešního dne jsme odbavili 1 600 československých občanů, 800 osobních aut s československou poznávací značkou a 10 autobusů.“ Během prvních dvou týdnů bezvízového styku zažila Vídeň skutečný nájezd československých turistů. Z Prahy i Bohumína vyjížděly speciální vlaky a o posledním víkendu před Vánoci navštívilo Rakousko více než 350 000 Čechoslováků.
Symbolický pád železné opony
Konec papírování byl začátkem konce drátů. Zrušení doložek jasně ukázalo, že železná opona se hroutí. Do té doby byly hranice obehnány dráty, které ze země dělaly jeden velký koncentrační tábor. Jan Ruml, jeden ze zakladatelů Občanského fóra, to zhodnotil jasně: „Myslím, že ostnaté dráty, které byly na západě, jinak byla hranice samozřejmě hlídaná celá, jsou asi nejabsurdnějším a nejpříznačnějším opatřením, které komunistický režim udělal. Tedy zavírat vlastní lidi jako do tábora nucených prací.“
Definitivní tečku za tímto obdobím udělal ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Společně se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem se 17. prosince 1989 sešli mezi Hatěmi a Kleinhaugsdorfem, aby symbolicky přestřihli ostnaté dráty. Věc do té doby naprosto nemyslitelná se najednou stala skutkem.
Češi tak vyměnili roli vězňů ve vlastní zemi za roli svobodných cestovatelů. Zatímco v roce 1989 vycestovalo deset milionů lidí, o rok později to bylo již přes dvacet dva milionů. Svoboda pohybu se stala samozřejmostí, kterou si dnes už málokdo spojuje s šedivým razítkem v pase.
.jpg){kind=link}