Husitské války byly sledem bojů a bitev mezi husity, domácími i zahraničními protivníky, především katolíky, i mezi frakcemi husitů mezi sebou. Celé období trvalo od roku 1419 do roku 1434, jeho dozvuky zněly ještě chvíli poté. Vše se odehrávalo na českém území, za konec bývá tradičně brána bitva u Lipan. Jenže poslední oddíly padly 19. srpna 1435 u Křeče.
Tradiční výklad
Učebnice dějepisu u školní osnovy berou za konec husitského hnutí tradičně bitvu u Lipan z 30. května 1434. Od toho také pochází přísloví „dopadnout jako husiti u Lipan“ a různé další formulace. Lipany zkrátka zlidověly. Jedním z půvabných vtipů na toto téma je i Nepraktův obrázek s husity ve sklepení a znuděným prohlášením: „Všude kolem se furt bojuje jenom tady u nás v Lipanech chcíp pes.“
Lomnická opona
V létě roku 1435, tedy rok a tři měsíce po rozprášení vojska u Lipan, se zbývající boje přesunuly do jižních Čech. Právě zde se Oldřich II. z Rožmberka rozhodl k radikálnímu zásahu. Tedy dobytí hradu i města Lomnice nad Lužnicí, dlouhodobých spojenců Tábora.
Janu Žižkovi z Trocnova se místní vzdali už v roce 1420 a od té doby tu hejtmanil známý šlechtic Jan Roháč z Dubé. Jen co na ně Oldřich II. vytáhl, poslali místní husité zprávu do Tábora s prosbou o pomoc. Ti proto nelenili a vydali se pomoci… a také vstříc definitivnímu konci.
Že by se zadařilo?
Pro zbývající husity vypadala situace nejdřív docela přívětivě. Všechny jejich jednotky se dostaly k městu naprosto bez problémů. Stejně hladký byl i příchod přímo do ulic. Místní posádka tak najednou vzrostla o padesátku vozů, víc jak tisícovku mužů, zásoby jídla i munice a zbraní.
Protože se tohle odehrálo během obléhání města Rožmberkem, působí to až podezřele jednoduše. Zkrátka „když je něco příliš snadné, je to bouda“. Oldřich je sledoval. Husité tu chvíli pobyli a 17. srpna 1435 se vydali zpátky do Tábora.
Poslední husitská Křeč
Na to Oldřich II. čekal. Vojsko nechal sledovat a zaútočil právě u obce Křeč. Protože byl jeho zásah skutečně bleskový, neměla husitská armáda čas reagovat, ani vytvořit svou oblíbenou vozovou hradbu. Tou často vítězila i nad mnohem větší přesilou, tady byli ale zcela „na ráně“. Zvládli ovšem vyslat zprávu o pomoc do Tábora, který byl jen dvacet kilometrů daleko.
Rozděl a panuj
Poslušen starověké taktiky „Divide et impera,“ nenechal Rožmberk oddíly husitů se spojit a odděleně likvidoval obě menší armády. U kostelíku v Křeči se opevnila asi tisícovka husitů, ze kterých přežily dvě stovky. Jednalo se hlavně o jízdu, zbytek byl buď zajat, nebo zabit. Křeč tak byla poslední bitvou husitů s velkými oddíly oddanými Žižkovým myšlenkám.
Ideály a politický efekt
„Husitské války změnily tvář Evropy více než kterákoliv jiná středověká revoluce. Jejich konec u Křeče znamenal návrat k tradičním strukturám, ale husitské ideály přežily v kolektivní paměti,“ uvedl na adresu hnutí profesor Winfried Eberhard z Univerzity v Lipsku.
Husitské ideály tím nezanikly, a i později došlo k drobným šarvátkám. Bitva u Křeče je však koncem husitské revoluce jako systematického náboženského střetu. Dle Dějepisu bylo husitství prvním projevem jak krize feudalismu, tak krize uvnitř církve, který narušil tehdejší společnost. Církev ztratila, posílila šlechta i města.
Zdroje: CtiDoma, PrimaZoom, Dejepis, Leibniz
