Král Jiří z Poděbrad systematicky budoval mocnou dynastii a svým potomkům zajišťoval prominentní postavení na evropských dvorech. Jeho prvorozený syn Boček z Poděbrad ovšem představuje velkou záhadu našich dějin. Očekávaný následník trůnu do vysoké politiky vůbec nezasáhl a celá desetiletí prožil v bezpečném ústraní rodových sídel.
Jiří z Poděbrad vládl velmi schopnou rukou. Českým zemím dokázal po letech vyčerpávajících válek přinést klid a tolik potřebnou stabilitu. Znesvářené strany vedl k usmíření a přišel se smělým plánem na spojenectví evropských panovníků. Zvolený král měl také jeden velký osobní sen. Chtěl založit mocnou dynastii. Šesti ze svých osmi dětí domluvil sňatky v předních evropských rodech. Pečlivě jim tak budoval vlivné pozice vysoko nad úrovní tehdejší domácí šlechty.
Prvorozený potomek panovníka a jeho první ženy Kunhuty ze Šternberka přišel na svět v polovině července roku 1442. Tehdejší kronikáři radostnou událost pečlivě zapsali do knih. Z nějakého důvodu ovšem u chlapce zapomněli uvést přesné místo narození. „Vzhledem k tomu, že tehdy byly rodovým sídlem a centrem politické a ekonomické moci Poděbrady, lze si jen těžko představit, kde jinde by se očekávaný prvorozený syn měl narodit,“ uvedl k této záhadě server Poděbradské osudy.
Stigma nemoci na panovnickém dvoře
Další osudy nejstaršího potomka halí naprosté mlčení historických pramenů. Mladší sourozenci se aktivně zapojovali do veřejného života a otec z nich udělal říšská knížata s velkým vlivem. Oproti nim Boček z Poděbrad nezastával žádnou oficiální funkci. Neměl manželku ani vlastní děti a státní záležitosti šly zcela mimo něj. Zcela chyběl na důležitých státnických jednáních a neobjevoval se na žádných společenských událostech.
Odborníci se vzácně shodují na jedné hlavní příčině tohoto zvláštního zacházení. Králův syn velmi pravděpodobně trpěl vážnou duševní chorobou nebo těžkým fyzickým postižením. Ve středověké společnosti znamenal takový zdravotní stav obrovské společenské stigma. Vlivný otec proto svého potomka raději držel mimo pozornost tehdejší veřejnosti. Svému synovi ovšem zajistil velmi důstojný život a bezpečné zázemí.
Zřeknutí se majetku za rodinnou péči
Králova smrt na jaře roku 1471 přinesla rodu složitou situaci. Tradiční nástupnictví se zcela rozpadlo. Nejstarší syn nemohl převzít postavení hlavy rodiny a ucházet se o uvolněný trůn. Druhorozený Viktorín v té době seděl v uherském zajetí krále Matyáše Korvína. Veškerá politická zodpovědnost tak rázem padla na třetího syna Jindřicha. Ten se stal hlavním představitelem poděbradské strany a zemským správcem.
Se svým nejstarším bratrem mladší sourozenci nadále jednali s velkým respektem. Na jaře roku 1472 podepsali bratři společně důležitou listinu o udělení městského znaku Poděbradům. Šlo o vůbec poslední dokument s podpisem nejstaršího z nich. Následně proběhlo rozsáhlé dělení zděděného majetku. Nejstarší bratr získal velké panství Litice. K němu patřily rozsáhlé statky richmberské, častolovické, černíkovské, jelenské a také hrad Veliš či města Jičín a Týniště.
Při všech dalších jednáních už vystupovali v jeho zastoupení výhradně rodinní příslušníci. Odborníci předpokládají existenci tiché dohody mezi sourozenci. Bratři převzali reálnou správu nad obrovským majetkem a na oplátku se zavázali k doživotní péči o nemocného člena rodiny. Tuto teorii přímo podporuje brzké převedení rozlehlého častolovického panství na bratra Jindřicha. Ten navíc litické panství prodal ještě za bratrova života.
Poslední roky na cizím hradě
O skutečném zdravotním stavu králova syna neměla tehdejší veřejnost přesné informace. Potvrzuje to neobvyklá soudní obsílka z roku 1489. Král Vladislav II. Jagellonský tehdy předvolal Bočka z Poděbrad k oficiálnímu soudnímu jednání. Předvolaný muž na tři po sobě jdoucí výzvy vůbec nereagoval. Panovník mu nejprve vyměřil pokutu, tu mu posléze úřady v tichosti zcela odpustily.
Své poslední roky strávil prvorozený syn českého krále v naprostém klidu na hradě v Kladsku. Toto sídlo patřilo jeho bratrovi Jindřichovi. Zemřel v roce 1496 ve věku čtyřiapadesáti let. Veškerý zbývající majetek po jeho smrti definitivně připadl právě Jindřichovi. Rodina tělo nemocného sourozence uložila do hrobky v kladském kostele svatého Vojtěcha a svatého Jiřího.
