Lékařské postupy minulých staletí nabízely často velmi svérázná řešení zdravotních obtíží. Zvláštní místo v domácích lékárničkách našich předků zaujímala antimonová pilulka, která sloužila k razantnímu pročištění trávicího traktu. Tato malá kovová kulička se polykala při nejrůznějších potížích a po průchodu tělem ji majitelé nikdy nevyhazovali. Omytá a připravená k dalšímu použití spolehlivě sloužila celým generacím jedné rodiny jako univerzální léčebný prostředek.
Koloběh kovové kuličky v rodině
Ve středověku a raném novověku lékaři skálopevně věřili v nutnost vyhánění špatných tekutin z lidského těla. K tomuto účelu s oblibou předepisovali tvrdou kuličku z čistého antimonu. Ta podráždila střeva natolik, že tělo její obsah velmi rychle vyloučilo.
„Kulička prošla tělem, majitel ji poté vyndal z exkrementů a používal znovu a znovu,“ popsal dobovou praxi lékař William J. Robinson v periodiku Medico Pharmaceutical Critic and Guide. Drobná pilulka nerozpustná v trávicích šťávách fungovala spíše svou mechanickou vahou a intenzivním pohybem ve střevech. Jeden takový kousek bez problémů vydržel celoživotní používání všemi členy domácnosti a často se odkazoval potomkům v závěti jako cenná rodinná relikvie.
Kosmetika faraonů i lék na melancholii
Využití antimonu ovšem sahá mnohem dále do historie než k raně novověkým pilulkám. Staří Egypťané drtili minerál antimonit a vyráběli z něj černou barvu na zvýraznění očí a obočí. Své uplatnění našel prvek i o staletí později při léčbě psychických potíží.
Odborný spis Anatomie melancholie z roku 1628 detailně popisuje případ farního kněze z Prahy. Ten trpěl těžkými stavy smutku a lékaři mu naordinovali právě antimonovou kúru. Z jeho těla po užití kovu vycházely černé kusy nečistot a duchovní se začal cítit výrazně lépe. Kartuziánští mniši zase z kovu připravovali speciální směsi pro nemocné.
Zrádné poháry na nočním stolku
Zvracení a razantní očistu si lidé navozovali také pomocí speciálních nádob. Do antimonových pohárů nalévali na noc víno a ráno z nich vypili tekutinu nasycenou sloučeninami kovu. Těžkými kovy se dlouhodobě léčil i hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart. Osobní lékaři mu často předepisovali dávivý kámen, což byl dobový název pro antimon vinan.
Skladatel ke konci života trpěl silným zvracením, horečkami a nepříjemnými otoky končetin. Tyto symptomy se velmi přesně shodovaly s projevy otravy antimonem. Zesnul pouhých čtrnáct dní po vypuknutí této záhadné nemoci a historky o jeho úmyslném otrávení hudebním rivalem Antoniem Salierim se nikdy nepotvrdily. Skladatel si totiž toxické látky dávkoval zcela dobrovolně v naději na uzdravení.
Očistná kúra s fatálními následky
Dnes je toxicita měkkého šedého kovu dobře zdokumentovaná, v minulosti ovšem lidé teprve objevovali hranice jeho bezpečného užití. Zvláštní pověst získal antimon díky alchymistovi jménem Basil Valentine. Ten si podle dobové legendy povšiml prasat, která na dvoře pozřela zbytky antimonu vyhozené z okna. Zvířata se nejprve silně vyprázdnila a po čase začala neobvykle rychle nabírat na váze.
Alchymista se rozhodl stejnou proceduru ihned aplikovat na své hubené a hladovějící spolubratry. Experiment měl však zcela opačný a tragický efekt, mniši po požití kovu v bolestech zemřeli. Událost údajně dala vzniknout samotnému francouzskému názvu prvku antimoine, což ve volném překladu znamená mnichobijec.
Ústup nebezpečných metod z praxe
S rozvojem moderní medicíny začali experti riskantní postupy opouštět. Antimon si našel uplatnění především v průmyslu jako účinný zpomalovač hoření nebo jako důležitá součást speciálních slitin. Příležitostné pokusy o jeho netradiční využití v domácích podmínkách se přesto objevovaly ještě hluboko ve 20. století.
Jistá žena se například pokusila vyléčit svého manžela ze závislosti na alkoholu tím, že mu tajně přimíchávala kousky dávivého kamene do ranního pomerančového džusu. Muž skončil v nemocnici s bolestmi na hrudi a poškozenými játry. Drastická zkušenost s nemocí ho ovšem silně vylekala a s pitím okamžitě přestal. Stopové a zcela bezpečné množství tohoto kovu dnes lidé běžně nosí v polyesterovém oblečení nebo z něj pijí vodu v plastových lahvích.
