Zikmund Lucemburský patří k nejzajímavějším postavám naší historie. Dostal do vínku obrovský politický talent i podlomené zdraví. Ve stínu mocenských intrik vybudoval rozlehlé impérium a dokázal sjednotit rozdělenou Evropu. Poslední dny jeho života ale poznamenala nesnesitelná bolest a zoufalé lékařské zákroky.
Krvavá cesta k uherské koruně
Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 s nápadně zrzavými vlasy. Přezdívku liška ryšavá získal už v útlém dětství a toto označení reflektovalo čistě jeho vzhled. Karel IV. syna v šesti letech zasnoubil s Marií Uherskou a naplánoval mu zářivou budoucnost. Realita se nakonec ukázala mnohem komplikovanější. Po smrti obou otců se o trůn strhla nelítostná bitva plná únosů a nájemných vražd. Mariina matka Alžběta Bosenská zasnoubení zrušila a chtěla dceru provdat do Francie.
Její plány překazil uherský velmož Jan Horváth. Vzdorovitý šlechtic obě ženy unesl a Alžbětu nechal ve vězení přímo před zraky její dcery uškrtit. Zikmund s pomocí bratra Václava IV. svou snoubenku ze zajetí vysvobodil. V devatenácti letech konečně usedl na uherský trůn. Štěstí novomanželům dlouho nevydrželo. Těhotná Marie spadla z koně a na následky zranění zemřela. Zikmund se podruhé oženil až ve čtyřiceti letech s patnáctiletou Barborou Celjskou. Společně přivedli na svět dceru Alžbětu Lucemburskou.
Záchrana rozdělené církve
Zikmund hovořil plynně sedmi jazyky a uměl mistrně vyjednávat. Na přelomu století se musel vypořádat s hlubokou společenskou krizí i tureckou hrozbou na Balkáně. V Budíně nechal postavit obrovský královský palác a založil první univerzitu. Z Uher vybudoval prosperující zemi chráněnou sítí pohraničních pevností.
„Byl to velmistr diplomatické hry, jenž svou velkou politiku rozehrával na šachovnici sahající od středoasijských chanátů po Anglii,“ píše o něm autor monografie Wilhelm Braun v knize Císař Zikmund. Obrovský politický úspěch zaznamenal Zikmund na koncilu v Kostnici. Dokázal vyřešit složité papežské schizma a sjednotit katolickou církev pod vedením jediného papeže Martina V.
Na stejný koncil dorazil obhájit své učení mistr Jan Hus. Cestu mu měl usnadnit ochranný glejt zaručující bezpečný průchod Zikmundovým územím. Zikmund se snažil pro Husa vyjednat veřejné slyšení a do poslední chvíle ho vyzýval k odvolání myšlenek. Záchrana jednoho kazatele by znamenala rozpuštění celého koncilu a král dal přednost mezinárodní stabilitě.
Upálení Jana Husa vyvolalo v českých zemích obrovskou vlnu hněvu. Zikmund se po smrti svého bratra stal legitimním dědicem českého trůnu. Husité se mu postavili na odpor a Zikmund vytáhl na Prahu s křížovou výpravou. Geniální taktiky vojevůdce Jana Žižky a pevné vozové hradby dokázaly křižáky opakovaně rozehnat. Zikmund se musel na dlouhé roky stáhnout.
Krutá daň za hodování
Na český trůn musel Zikmund čekat dlouhých 14 let. Husité se mezitím názorově rozdělili a v bitvě u Lipan porazili sami sebe. Teprve osmašedesátiletý Zikmund mohl převzít plnou moc nad svou rodnou zemí. Nové pořádky odmítal přijmout a poprava vzpurného hejtmana Jana Roháče z Dubé vyvolala další zlou krev. Radost z mocenského triumfu mu navíc kalily obrovské zdravotní potíže. Po otci zdědil dnu způsobenou nadměrnou konzumací masitých pokrmů a alkoholu. Přidaly se k ní ledvinové kameny, chronická rýma a těžký revmatismus.
Osobní lékař arcibiskup Albík z Uničova mu naordinoval přísnou dietu a pravidelný pohyb. Doporučil mu také omezit mytí vlasů a přidávat do lázně víno s heřmánkem. Zikmund dietu zarputile ignoroval. Nemoc se postupně koncentrovala do jeho palce u nohy. Otok dosáhl obřích rozměrů a kůže hrozila každým okamžikem prasknutím.
Středověcí lékaři považovali tento stav za projev takzvaného svatého ohně a radikálně zakročili. Nemocný prst Zikmundovi po dlouhém přemlouvání amputovali. Zákrok ovšem selhal a bolesti přetrvávaly dál. Zikmund Lucemburský nakonec vyrazil z nepřátelské Prahy do milovaných Uher. Cestu nedokončil a ve svých necelých sedmdesáti letech zemřel ve Znojmě. Lucemburský rod tak vymřel po meči.
_-_GG_2630_-_Kunsthistorisches_Museum.jpg){kind=link}