Když 21. ledna 1793 usedl francouzský král Ludvík XVI. pod gilotinu, bylo to víc než jen konec jedné monarchie. Bylo to definitivní roztržení pout mezi královskou mocí a lidem, který už nechtěl vládce, ale spravedlnost. Nebo spíš pomstu.
Ludvík XVI. skončil pod gilotinou v lednu 1793 poté, co ho francouzský Národní konvent uznal vinným ze zrady a spiknutí proti republice. Osudným se mu stal neúspěšný útěk z Paříže do Varennes v červnu 1791. Právě tehdy se veřejně potvrdilo, že monarcha nehodlá přijmout změny přinesené revolucí. Mnozí Francouzi to vnímali jako pokus o návrat k absolutistické vládě.
Ráno, kdy se Paříž dusila mlhou i napětím
Král se probudil už v pět ráno. Oholil se, oblékl a chtěl si ostříhat vlasy. Nedovolili mu to. Jako by tušil, že po popravě skončí v cizích kapsách. Nechal si odsloužit mši, sepsal poslední vůli a s klidem odevzdal život do rukou svých strážců.
Zelený kočár pařížského starosty drkotal po kamenech města, které dýchalo nervozitou. Všude vojáci, mlha a napětí. Podél cesty hlídkovalo osmdesát tisíc mužů, na každém rohu děla, ulice zavřené. V deset patnáct se kočár zastavil na náměstí Revoluce. Tam, kde kdysi stála socha jeho děda Ludvíka XV., teď čekala gilotina.
Slova, která přerušil buben
Na popravišti už stál slavný kat Charles-Henri Sanson. Pomohl králi sundat kabát, rozepnul košili a ostříhal vlasy. Když mu chtěli svázat ruce, Ludvík se krátce bránil, ale nakonec se nechal spoutat vlastním kapesníkem.
Těsně před smrtí se pokusil promluvit. „Umírám nevinný ze všech zločinů, které jsou mi přičítány. Odpouštím autorům mé smrti. Modlím se k Bohu, aby krev, kterou prolijete, nikdy nepadla na Francii,“ zněla jeho poslední slova, která přerušil rachot bubnů. O pár vteřin později se čepel spustila a v 10:22 králova hlava dopadla do koše.
Tanec, jásot a kapesníky v krvi
Dav zaplnil celé náměstí. Sanson zvedl královu hlavu a lidé začali křičet „Vive la Nation! Vive la République! Vive la liberté!“ Někteří tančili, jiní si namáčeli kapesníky do krve. Popravčí se prý snažili zabránit lidem, aby si brali prameny vlasů. Revoluce se změnila v karneval smrti.
Královo tělo skončilo v neoznačené jámě s vápnem u kostela La Madeleine. Hlavu mu položili k nohám. O devět měsíců později následovala stejná cesta i jeho manželku Marii Antoinettu. Jejich syn Ludvík zemřel v Templu po letech týrání. Přežila jen dcera Marie Terezie, která se nakonec stala francouzskou královnou, ale jen na dvacet minut.
Archanděl smrti Saint-Just
Za pádem krále stál i mladý jakobín Louis Antoine de Saint-Just, muž s náušnicí v uchu a neústupným pohledem. „Král musí buď vládnout, nebo zemřít,“ pronesl 13. listopadu 1792 a tím definitivně prolomil tabu nedotknutelnosti monarchie.
Historik Vladimír Vokál, autor knihy Saint-Just – krvavý démon Francouzské revoluce, o něm napsal, že byl idealista, který chtěl nový svět, ale sáhl po teroru. „Neváhal použít jakýchkoliv prostředků, a to včetně justiční zvůle,“ řekl pro iDNES Vokál. Saint-Just byl nakonec sám popraven o rok později spolu s Robespierrem.
Krvavé zrcadlo dějin
Velká francouzská revoluce změnila svět. Přinesla první ústavu, Deklaraci práv člověka a občana i myšlenku republiky. Ale také gilotinu, krev a fanatismus. Poprava Ludvíka XVI. nebyla jen koncem krále, ale začátkem nové éry, která zničila všechno, co jí stálo v cestě.
Zdroj: PrimaZOOM, iDNES, pravniradce.ekonom
