Píše se rok 1979 a do kin přichází Kulový blesk. Na první pohled obyčejná komedie o prohazování bytů, ve skutečnosti ale film, který věrně vypráví o době, v níž se odehrává. Smoljak se Svěrákem dokázali z banální zápletky vytěžit obraz společnosti, kde se touha po lepším bydlení střetávala s absurdní realitou. A možná právě proto se na tenhle film pořád díváme i po více než čtyřiceti letech.
Normalizace a realita každodenního života
Sedmdesátky v Československu znamenaly období normalizace. Režim se snažil působit, že všechno běží hladce, jenže běžný život lidí vypadal úplně jinak. Byrokracie byla všudypřítomná a možnosti, jak si něco zařídit, byly hodně omezené. Největším oříškem bylo bydlení. Každá rodina snila o větším a pohodlnějším bytě, cesta k němu ale vedla přes hromadu úředních razítek a složitých směn, na které se často čekalo celé roky.
Kulový blesk vzal tenhle problém po svém, s nadhledem a humorem. Tvůrci přišli s nápadem obří akce, kdy se dvanáct rodin musí přestěhovat naráz, aby si každý trochu polepšil. Vtip je v tom, že takhle složitě fungoval i tehdejší systém. Ne díky jasným pravidlům, ale díky lidem, kteří v něm hledali skulinky a vymýšleli vlastní cesty.
Diváci se v postavách snadno poznali. Ať už šlo o věčně váhající paní Jechovou, anebo o doktora Knotka, který chce jen lepší bydlení. Film ukázal, že touha po obyčejném lidském štěstí je univerzální, ale tehdy se o něj muselo bojovat na poli absurdních pravidel.
Humor a kritika v jednom
Smoljak a Svěrák dokázali to, co uměli nejlépe, zabalit ostrou kritiku do smíchu. Komedie fungovala na první pohled jako odlehčený příběh o velkém stěhování, ale pod povrchem ukazovala, jak lidé v Československu skutečně žili. Byla to hra s absurditami, které každý znal z vlastní zkušenosti.
Některé momenty působí až groteskně. Například když se řeší svatba, která ohrozí celý plán výměny bytů. Nebo když je potřeba udělat generální zkoušku stěhování, protože bez ní se akce nemůže podařit. Vtip je v tom, že podobně nesmyslné situace znali lidé i z běžného života za socialismu.
Film tak stál na pomezí dvou žánrů. Byl zábavnou komedií, ale zároveň portrétem doby. Připomínal, že i za železnou oponou se dá žít se smíchem, i když člověk neustále naráží na limity, které mu systém klade.
Herci, kteří dali filmu tvář
Velkou zásluhu na úspěchu mají herecké výkony. Rudolf Hrušínský v roli doktora Radosty předvedl, jak vypadá muž, který dokáže improvizovat a přitom držet pevnou tvář. Jeho klid a důvtip jsou esencí českého charakteru, který se i v těžkých podmínkách dokáže přizpůsobit.
Josef Abrhám v postavě Knotka ukázal úplně jiný rozměr. Je to muž, který se snaží zajistit rodině lepší život, a přitom působí civilně a lidsky. Zajímavé je, že roli původně hrát neměl, dostal ji až poté, co Miloně Čepelku práce před kamerou nelákala.
Nezapomenutelná je i Daniela Kolářová. Její přirozenost a drobné úsměvy, které se občas dostaly i mimo scénář, přidávají filmu kouzlo. Celý ansámbl, od hlavních rolí až po cimrmanovské „štěky“, vytvořil celek, který působí autenticky a živě i po desítkách let.
Kulový blesk jako obraz doby
Z dnešního pohledu je Kulový blesk filmový dokument o době, která byla sevřená pravidly, ale lidé v ní hledali prostor k životu a humoru. Ukazuje absurdní byrokracii, ale zároveň lidskost, která ji dokáže překonat.
Film se často řadí po bok nové vlny, protože sdílí podobné motivy, tedy kritiku systému, realističnost a touhu postav po štěstí. Jen místo vážného tónu volí humor, což ho činí přístupným širokému publiku.
A i když jde o film z konce sedmdesátých let, jeho motivy nezestárly. Proto se k němu diváci rádi vracejí, ať už v reprízách v televizi, nebo při domácím sledování. Teprve na konci zjistíme, že tahle „největší stěhovací akce všech dob“ není jen příběh o bytech, ale také o nás samotných.
Kulový blesk si mohou diváci znovu připomenout už tuto sobotu v 15:15 na Primě.
Zdroje: autorský text, CSFD
