Nad centrální částí Sibiře explodovalo 30. června 1908 neznámé těleso. Výbuch vyvrátil miliony stromů na ploše přesahující dva tisíce kilometrů čtverečních a vytvořil tlakovou vlnu, která odhazovala lidi desítky kilometrů daleko. Zničující událost nezanechala žádný kráter a vědci dodnes skládají zlomky informací, aby s jistotou určili, co se ten den nad řekou Podkamennaja Tunguska skutečně odehrálo.
Ohnivý válec nad tajgou
Poslední červnové dny roku 1908 přinesly do západní Evropy neobvyklé atmosférické jevy. Lidé pozorovali podivně jasné východy slunce, stříbřitá oblaka a noci byly natolik světlé, že se venku daly číst noviny. Samotná katastrofa se však odehrála tisíce kilometrů východněji, v odlehlé části carského Ruska.
30. června čtvrt hodiny po sedmé ranní místního času proletěl nad krasnojarskou tajgou žhnoucí objekt. Podle výpovědí svědků letěl přibližně deset minut, překonal tisíc kilometrů a zanechával za sebou duhovou stopu. Poté následovala ohlušující exploze ve výšce od šesti do deseti kilometrů nad zemským povrchem.
Síla výbuchu byla ohromující. Americký úřad NASA odhaduje uvolněnou energii na ekvivalent sto osmdesáti pěti hirošimských bomb, některé prameny však hovoří až o dvoutisícinásobku. Zvuk exploze slyšeli lidé do vzdálenosti osmdesáti kilometrů a otřesy zaznamenaly seismické stanice po celém světě.
Tlaková vlna odhazovala lidi
V těsné blízkosti epicentra se pohybovali pouze domorodí Evenkové a ruští lovci. Čtyřiatřicet kilometrů od místa výbuchu spala trojice Evenků ve svém stanu. Tlaková vlna je vymrštila do vzduchu i s celým přístřeškem. Z oblasti následně zmizela celá stáda sobů včetně hlídacích psů.
Následky exploze dopadly i na vzdálenější obydlená místa. V obchodní stanici Vanavara, která leží sedmdesát kilometrů od epicentra, tlak vzduchu odhodil muže sedícího na verandě a zapálil mu košili. Síla rázové vlny tam rozbíjela okna a lidé v okolí utrpěli popáleniny. Nad místem dopadu následně stoupal hustý černý dým, který byl podle dobových záznamů viditelný ze vzdálenosti čtyř set kilometrů.
První expedice nenašla kráter
Oblast byla mimořádně odlehlá a Rusko v následujících letech procházelo světovou válkou a revolucí, takže první výzkumy na místě se výrazně zpozdily. Mineralog Leonid Kulik se pokusil k epicentru dostat v roce 1921, ale bažinatý terén byl nad jeho síly. Uspěl až o šest let později, kdy se na lyžích probil k hranici polomu. Jeho evencký průvodce však odmítl vstoupit přímo do středu zasažené oblasti.
Kulik očekával obrovský kráter a zbytky meteoritického železa, našel však něco zcela jiného. Oblast zkázy měla tvar motýlích křídel a pokrývala plochu přes dva tisíce kilometrů čtverečních. Místo kráteru vědec objevil středovou zónu, kde stromy zůstaly stát vzpřímeně, ale tlaková vlna z nich strhala veškeré větve a kůru.
Kolem této zóny ležely miliony vyvrácených kmenů směřujících ven od epicentra. Žádné úlomky vesmírného tělesa Kulik nenašel. Do lokality se do roku 1939 vrátil ještě čtyřikrát, ale hmatatelný pozůstatek impaktu neobjevil a pátrání ukončila jeho smrt v zajateckém táboře v roce 1942.
Hledání zbytků tělesa
Vědecké týmy prohledávaly sibiřskou tajgu po celá desetiletí. Od roku 1961 do roku 1979 proběhlo deset sovětských expedic, které podrobně zmapovaly směřování vyvrácených kmenů. Italští vědci v roce 1991 objevili v pryskyřici ožehnutých stromů mikroskopické částečky chemických prvků odpovídající kamennému meteoritu, vzorky půdy totiž vykazovaly zvýšenou koncentraci niklu a iridia.
Ruský badatel Jevgenij Dmitrijev zase nalezl sklovitá vlákna taveniny ve stavbách lesních mravenců. V roce 1999 zkoumali odborníci z Boloňské univerzity blízké jezero Čeko jako možný kráter, ale žádné zbytky vesmírného původu v jeho sedimentech nepotvrdili.
Většina současných modelů předpokládá, že těleso o průměru čtyřiceti až sto metrů nevydrželo tření v atmosféře a drtivá většina jeho hmoty se vypařila. Astronomové a geologové se však dodnes neshodnou, z čeho přesně byl objekt složený.
Brit Francis Whipple již v roce 1930 navrhl, že šlo o kometu z ledu a prachu. Novější počítačové modely amerických laboratoří Sandia naopak pracují s pórovitým kamenným asteroidem letícím šedesátinásobnou rychlostí zvuku. Podle této teorie vrhl rozpad tělesa k zemi masu stlačeného horkého plazmatu, která sežehla vegetaci bez vytvoření skutečného kráteru. Zazněly i alternativní hypotézy, astrofyzik Wolfgang Kundt zformuloval předpoklad o masivním výronu milionů tun zemního plynu z tektonického zlomu.
Hrozba pro současnost
Ačkoliv si exploze v řídce osídlené oblasti nevyžádala žádné doložené oběti na životech, její studium má dnes přímý vliv na program obrany planety. Americký úřad NASA v současnosti eviduje čtrnáct tisíc potenciálně nebezpečných těles v blízkosti Země. V roce 2016 úřad založil speciální koordinační centrum pro planetární obranu.
Odborníci zvažují technické možnosti, jak případný cizí objekt odklonit. Na podzim roku 2022 americká vesmírná agentura v rámci mise DART úspěšně otestovala reálnou možnost změny dráhy asteroidu pomocí kinetického nárazu speciální sondy. Ruská exploze z počátku dvacátého století tak vědcům slouží jako klíčový model pro pochopení následků, které by podobná kolize měla nad hustě obydleným územím.
