Učebnice dějepisu nám Albrechta z Valdštejna představují jako geniálního vojevůdce a chladnokrevného stratéga třicetileté války. Realita jeho posledních let však byla mnohem děsivější. Generalissimo císařských vojsk a nejbohatší muž Evropy byl chodící mrtvolou. Pokročilé stádium syfilidy mu užíralo tělo i rozum, měnilo ho v paranoika a dovedlo až k brutální smrti v ložnici v Chebu.
Kdyby žil dnes, byl by Albrecht z Valdštejna kombinací Elona Muska a šéfa žoldácké armády. Byl to vizionář, který pochopil, že válka je především byznys. Vybudoval si vlastní stát ve státě (Frýdlantsko), razil vlastní mince a byl tak bohatý, že úvěroval samotného císaře ve Vídni.
Jenže peníze si zdraví nekoupí. A Valdštejn měl problém, o kterém se nahlas nemluvilo. V mládí, pravděpodobně během válečných tažení v Uhrách, se nakazil syfilidou, které se tehdy přezdívalo „francouzská nemoc“. V 17. století neexistovala antibiotika. Léčilo se rtutí, dietami a koupelemi, což často napáchalo více škody než užitku. Bakterie v jeho těle pomalu pracovaly a chystaly mu pekelný konec.
Ticho, nebo budu vraždit
V posledních letech života se nemoc dostala do třetího stádia. Valdštejn trpěl tabes dorsalis – vysycháním míchy. Měl takové bolesti kloubů a nohou, že nemohl chodit. Do bitev se musel nechat dopravovat na speciálních nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi, protože jízdu v sedle by kvůli bolestem nevydržel.
Nejhorším příznakem však byla hypersenzitivita. Jeho nervová soustava byla v rozkladu. Valdštejn nesnesl jakýkoliv hluk. Byl to právě on, kdo zavedl teror ticha. Kdekoliv se ubytoval, museli vojáci vybít všechny toulavé psy a kohouty v okolí. Ulice pod jeho okny se vystýlaly tlustou vrstvou slámy a hnoje, aby tlumily klapot koňských podkov.
Kdo neuposlechl a způsobil hluk, riskoval život. Důstojníci kolem něj chodili po špičkách. Z kdysi charismatického velitele se stala lidská troska, která v záchvatech zuřivosti a bolestí terorizovala své okolí.
Císařský dluh se maže krví
Jeho pád nebyl jen zdravotní, ale i politický. Císař Ferdinand II. měl u Valdštejna astronomický dluh. Splatit ho nebylo možné. A Valdštejn, ovlivněný nemocí a paranoiou, začal hrát vysokou hru. Tajně vyjednával se Švédy a Sasy. Zda chtěl skutečně zradit, nebo jen taktizoval, už se nedozvíme. Ve Vídni však padlo rozhodnutí: Vévoda je nebezpečný. A drahý. Musí zemřít.
Konec přišel v noci 25. února 1634 v Chebu. Scéna připomínala horor. Valdštejn, sužovaný bolestmi, ležel ve své ložnici v Pachelbelově domě. Neměl u sebe stráže, věřil, že je v bezpečí. Do pokoje vtrhla skupina najatých vrahů v čele s irským setníkem Walterem Deverouxem.
Valdštejn se ani nepokusil bránit. Vstal z lůžka v noční košili a hleděl smrti do očí. Deveroux neváhal. Probodl ho partyzánou (typ halapartny) takovou silou, že hrot projel hrudníkem.
Mrtvola bez cti
Nejbohatší Čech zemřel v kaluži krve, zrazen svými vlastními důstojníky. Císař se dluhu zbavil tím nejbrutálnějším způsobem. Valdštejnův majetek byl zkonfiskován a rozdán vrahům a loajálním šlechticům.
Jeho tělo dopadlo stejně bídně jako jeho konec. Bylo potupně vláčeno, převáženo, a nakonec pohřbeno v Mnichově Hradišti. Syfilis ho sice nezabila přímo, ale udělala z něj paranoidního a nesnesitelného starce, kterého se jeho okolí potřebovalo zbavit. Muž, který hýbal Evropou, nakonec nedokázal ovládnout ani vlastní rozpadající se tělo.
