Portugalský lékař António Egas Moniz vstoupil do dějin medicíny objevem slibujícím rychlý konec hlubokých depresí a úzkostí. Za radikální chirurgický zásah do lidského mozku obdržel dokonce prestižní Nobelovu cenu. Lékařský svět jeho průkopnickou metodu zpočátku s nadšením vítal jako snadnou cestu k běžnému životu, dlouhodobé výsledky operací ale odhalily odvrácenou tvář tehdejší psychiatrie.
Opožděný start v medicíně
Snaha vyléčit nemocnou duši přímým zásahem do lebky není v historii medicíny nic nového. Podobné praktiky zkoušeli lidé už ve starověku. Koncem 19. století na tyto staré postupy navázal švýcarský doktor Gottlieb Burckhardt a pokusil se chirurgicky vyřešit schizofrenii.
Jeho kolegové ale vnímali podobné operace mozku jako naprostý hazard s lidským zdravím. Burckhardtovy experimenty proto u ostatních lékařů narazily a celá metoda na dlouhou dobu úplně zapadla.
Znovu je oživil až António Egas Moniz. Dlouho to u něj vypadalo na kariéru zcela mimo lékařskou praxi. Věnoval se politice, zastával různé vysoké funkce a uměl si udržet vliv i při častých vládních změnách. Ke skutečnému neurologickému výzkumu obrátil svou plnou pozornost až ve věku jednapadesáti let na univerzitě v Lisabonu.
Od alkoholu ke skalpelu
První pokusy mu nevyšly podle představ a po aplikaci roztoku jodidu sodného jeden z jeho pacientů zemřel. V listopadu 1935 se rozhodl k odvážnému kroku. Jeho pacientkou byla třiašedesátiletá žena trpící těžkými depresemi, paranoiou a nespavostí.
Moniz se domníval, že za její stav mohou abnormální nervová spojení v čelních lalocích. Pomocí injekce jí tam vpravil 100% alkohol. O dva měsíce později konstatoval výrazné zlepšení jejího psychického stavu.
K dalším zákrokům si vyvinul speciální chirurgický nástroj s výsuvnou drátěnou smyčkou zvaný leukotom. Američtí neurologové techniku následně převzali, přejmenovali na lobotomii a začali ji masově propagovat. Jen ve Spojených státech podstoupilo tento zákrok přes šedesát tisíc lidí. Chirurgové tam pronikali do mozku speciálním nástrojem skrze oční jamku.
Cesta pro prestižní ocenění
Nobelův výbor v roce 1949 udělil Monizovi ocenění za fyziologii a medicínu za velký objev v psychiatrické léčbě. Zákrok se uplatňoval na široké spektrum potíží a lékaři jím řešili zcela odlišné problémy. „Jeden z našich členů byl léčen pomocí lobotomie ve dvanácti letech kvůli delikventnímu chování,“ uvedla zástupkyně pacientské organizace Christine Johnsonová v rozhovoru pro britskou stanici BBC.
Zmínila rovněž případ těhotné ženy operované čistě kvůli opakujícím se bolestem hlavy. S rostoucím počtem operací se začaly na veřejnost dostávat stížnosti na trvalé následky operovaných jedinců. Z mnoha pacientů se stávali lidé neschopní zvládat elementární každodenní úkoly a přicházeli o podstatné rysy své osobnosti.
Moniz čelil kritice za podceňování komplikací a špatné sledování zdravotního stavu lidí po propuštění z nemocnice. On sám za celou kariéru nepřiznal jediný případ nepovedeného zákroku. Konec zlaté éry lobotomie přinesla až šedesátá léta dvacátého století.
