V noci prý na Loretánském náměstí projíždí ohnivý kočár s kněžnou Drahomírou. V Černínském paláci zase bloudí duch marnivé hraběnky, která si nechala upéct střevíčky z chleba. Když hodiny odbijí dvanáctou, začínají se dít věci… Hradčany skrývají tajemné události, o kterých tuší málokdo.
Proč v noci volá Drahomíra, že bude zle
Když se v noci rozezní vítr mezi paláci na Hradčanech a na Loretánské náměstí padne tma, lidé se odjakživa báli. Podle staré pověsti právě tudy projíždí ohnivý kočár, ve kterém sedí kněžna Drahomíra. Lomí rukama a křičí do tmy: „Bude zle, bude zle!“
Drahomíra byla pohanská kněžna a manželka českého knížete Vratislava. Sice se kvůli sňatku nechala pokřtít, ale v srdci zůstala věrná starým bohům. Lid ji nenáviděl především kvůli vraždě její tchyně, kněžny Ludmily, kterou dala podle pověsti uškrtit na Tetíně. Právě Ludmila vychovávala malého Václava, pozdějšího svatého patrona české země.
Když Drahomíra zjistila, že je u Pražanů navždy zatracená, rozhodla se odejít. Jenže cestou ji dohnal trest. U kostela sv. Matouše, kde kočí zastavil na znamení pozdvihování, kněžna křičela na věřící, a v tu chvíli se pod ní země rozevřela. I s kočárem a koňmi zmizela v bezedné jámě. Zbyl po ní jen zápach síry a bič zapíchnutý do země.
Místo bylo dlouho oplocené, později tu stál sloup s obrazem celé události. Lidé věřili, že kdo by na místo vkročil, do večera ho stihne pohroma. Pověst varovala, že prokletí trvá sedm let.
Když chtěla hraběnka být středem pozornosti
Černínský palác, dnes sídlo ministerstva zahraničí, je největší barokní stavbou v Praze. A přesto se v něm dlouho nikomu nechtělo bydlet. Nejen kvůli rozlehlosti, ale i kvůli duchům.
Podle Staropražských pověstí v paláci kdysi žila mladá hraběnka, která byla posedlá sama sebou. Měla šatník plný hedvábí a drahokamů, ale pořád to bylo málo. Když jí švadlena nestačila, povolala si pekaře. Chtěla střevíčky, které nemá nikdo. A tak jí z těsta a na míru připravených kopyt upekli boty rovnou v peci.
Na ples přišla hrdě, v chlebových střevících. Dámy si šeptaly, páni se smáli. Všichni ale věděli, že šlapat po chlebu není jen výstřednost, ale rouhání. „Jen ať ji Bůh netrestá,“ ozývalo se v sále.
Ten večer přišel i neznámý muž, vysoký, tmavý, elegantní. Nikdo ho neznal, ale tančil s hraběnkou tak, že se vznášeli nad parketem. Když dozněla hudba, octli se ve sklepení. „Podívej se na své střevíčky,“ řekl cizinec. Z bot začaly šlehat plameny. Dřív, než hraběnka stačila vykřiknout, roztáhl ruce, zasmál se a roztrhal ji na kusy. Venku právě odbíjela půlnoc.
Tajemství paláce a tragický konec Jana Masaryka
Od té doby se říká, že v paláci bloudí duše té dívky. Každou noc prý tiše naříká, a kdo ten pláč zaslechne, ten si to nese v srdci ještě ráno. Rodina Černínů pak raději přesídlila do Vídně. I kvůli duchům.
Černínský palác ale vstoupil do historie i skutečnou tragédií. Právě tady byl 10. března 1948 nalezen mrtvý ministr zahraničí Jan Masaryk. Spadl z okna svého bytu ve druhém patře. Byl to pád? Sebevražda? Nebo vražda? Odpověď chybí dodnes.
Loretánské náměstí, dnes známé díky loretánské zvonkohře a pokladu, je místem, kde se po staletí střetávaly síly víry a temnoty. A v pověstech se to nikdy neodehrálo potichu. Ať už to byla kněžna, která spadla do pekla, nebo hraběnka, která si nechala na nohy upéct chleba, jedno je jisté. Když se o půlnoci ozve pláč nebo výkřik, nejspíš nejste na Hradčanech sami.
