Přesně před sto šedesáti lety, osmnáctého prosince 1865, přestalo v USA legálně existovat otroctví. Tehdejší ministr zahraničí William Seward potvrdil ratifikaci třináctého dodatku Ústavy. Tento dokument definitivně ukončil praxi, která rozdělovala národ od jeho vzniku. Abraham Lincoln, který za jeho přijetí bojoval všemi prostředky, se tohoto dne nedožil.
Boj o každý hlas
Většina lidí si myslí, že otroctví zrušila Lincolnova slavná Emancipační proklamace z roku 1863. Pravda je ale složitější. Proklamace byla pouze válečným opatřením. Platila jen na územích ovládaných konfederovanými státy a neměla trvalou právní váhu po skončení války. Aby bylo otroctví vymazáno jednou provždy, musela se změnit samotná Ústava. Lincoln věděl, že čas hraje proti němu. S blížícím se koncem války hrozilo, že ochota Kongresu k radikálním změnám opadne.
Bitva o schválení dodatku ve Sněmovně reprezentantů v lednu 1865 byla brutální. Nešlo o vznešené ideály. Šlo o tvrdou politiku. Prezidentův tým používal sliby úřadů, politický nátlak a podle historiků i přímé úplatky, aby získal potřebné hlasy demokratů. Lincoln byl nekompromisní.
Historička Doris Kearns Goodwinová zaznamenala jeho instrukce pro shánění hlasů: „Jsem prezident Spojených států, oděný obrovskou mocí. Zrušení otroctví ústavním ustanovením zpečetí osud pro všechny nadcházející časy nejen pro miliony lidí nyní v otroctví, ale i pro nenarozené miliony, které přijdou, opatření takové důležitosti, že ty dva hlasy musí být zajištěny.“
Královský lék na všechno zlo
Lincoln vnímal dodatek jako jedinou cestu k trvalému míru. Sám to vyjádřil velmi jasně. Když Kongres návrh schválil a poslal ho státům k ratifikaci, prezident neskrýval úlevu. „Tento dodatek je královským lékem na všechno zlo. Celou věc to uzavírá,“ prohlásil Lincoln podle záznamů Kongresu.
Osud tomu ale chtěl jinak. Prezident zemřel na následky atentátu v dubnu 1865. Ratifikační proces se tak táhl bez něj. Bylo potřeba souhlasu tří čtvrtin států. Rozhodující slovo měla nakonec Georgie. Její souhlas šestého prosince zajistil potřebné kvorum. Oficiální vyhlášení platnosti pak přišlo o dvanáct dní později, osmnáctého prosince 1865.
Svoboda s velkým ale
Text třináctého dodatku je krátký, ale obsahuje jednu zásadní výjimku. Zakazuje otroctví a nevolnictví „s výjimkou trestu za zločin, za který byl viník řádně odsouzen“. Právě tato věta umožnila vznik systému nucených prací pro vězně, který v USA funguje dodnes. Jih po válce rychle zavedl takzvané černé zákoníky. Ty kriminalizovaly běžné chování černošského obyvatelstva. Mnoho osvobozených otroků se tak brzy ocitlo zpět na plantážích, tentokrát jako trestanci pronajímaní státem soukromým firmám.
Dodatek sice přinesl svobodu čtyřem milionům lidí, ale cesta k rovnoprávnosti byla teprve na začátku. I tak šlo o legislativní milník, který nemá v dějinách obdoby. Změnil ekonomiku, společnost i morální kompas celého západního světa.
Poslední podpis po sto padesáti letech
Historie ratifikace má i své bizarní kapitoly. Stát Mississippi dodatek v roce 1865 odmítl. K hlasování se tamní zákonodárci vrátili až v roce 1995. Tehdy ho sice symbolicky schválili, ale nikdo neodeslal potřebné dokumenty do Národního archivu. Na chybu se přišlo až v roce 2012 díky filmu Lincoln od Stevena Spielberga. Jeden z diváků si po zhlédnutí filmu dohledal fakta a zjistil, že formálně Mississippi otroctví nikdy nezrušilo. K nápravě a oficiálnímu zápisu došlo až v únoru 2013.
