Polský františkánský kněz Maxmilián Maria Kolbe je někdy opomíjenou postavou protinacistického odboje. Jeho nejznámějším činem je výměna vlastního života za spoluvězně Františka Gajowniczka. Protinacistický odboj však naplňoval prakticky celý jeho život. Jím založené klášterní město Niepokalanów se stalo centrem odporu.
Dvě koruny a Rytířstvo
Rodák ze Zduńské Woli v carském Polsku pocházel z dělnických poměrů, ve 12 letech prošel zásadním duchovním prožitkem. Dle vlastních slov se mu tehdy zjevila Panna Maria se dvěma korunami – bílou pro čistotu a červenou pro mučednictví. Mladý Rajmund (jak se původně jmenoval), přijal obě.
V roce 1910 vstupuje do františkánského řádu minoritů a přijímá jméno Maximilián. Studuje v Římě, získává doktoráty z filosofie a teologie. V roce 1918 je vysvěcen na kněze. Už rok před vysvěcením zakládá hnutí „Rytířstvo Neposkvrněné“. Cílem byla obrana katolické víry a šíření úcty k Panně Marii.
Klášterní město
Vrací se do Polska, kde chce naplnit vizi moderního apoštolátu. Časopis stejného názvu jako hnutí získává rychle popularitu, v roce 1927 zakládá Kolbe u Varšavy klášterní město Niepokalanów, ze kterého vyrůstá největší františkánský klášter světa se 762 řeholníky. Přidávají se vlastní tiskárny a měsíčník Rytířů má náklad milion výtisků.
Jeho mise se podle Vatican News šíří i do Japonska, kde v roce 1930 zakládá místní odnož „Mugenzai no Sono“. Japonská verze dosáhla nákladu 65 tisíc výtisků, klášter tu postavil na svahu hory, která ho později ochránila i před atomovým výbuchem.
Proti nacismu
Kolbe je vnímán trochu kontroverzně, protože před válkou publikoval články kritické k Židovskému národu i svobodným zednářům. Je však potřeba je vnímat v kontextu tehdejšího katolického myšlení. Mnohem podstatnější totiž je, že když přišlo na „lámání chleba“, postavil se Kolbe bez váhání na stranu oběti a nerozlišoval původ nebo vyznání.
Vypuknutím války se klášterní Nepokalanów stal centrem odporu vůči okupaci. Klášter byl prakticky ihned tajným útočištěm, dle pramenů jím prošly minimálně 2-3 tisíce uprchlíků i stovky Židů. Mniši tak fungovali jako kontakty, poslové, opatřovali zásoby i padělali doklady.
Koncentrační tábor
Poprvé byl Maxmilián Kolbe zatčen 19. září 1939 a deportován do německého Amtitzu, už v prosinci se ale vrátil a pomáhal dál. Druhé zatčení přišlo 17. února 1941, kdy byl Kolbe gestapem odvezen do varšavské věznice Pawiak. Tehdy měl údajně prohlásit: „Jdu sloužit Neposkvrněné Panně na jiné pracovní pole.“ Jeho poslední cestou byla deportace do Osvětimi 28. května 1941, získal číslo 16670.
Oběť nejvyšší
Jeho jméno bylo samozřejmě známo už předtím, v Osvětimi pomáhal spoluvězňům. Často jim říkal: „Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla.“ Z doby se zachoval malý mešní kalich tajné služby i růženec. V březnu 1941 utekl z bloku jeden z vězňů a velitel tábora Karl Fritzsch vybral jako odstrašující příklad deset vězňů.
Ti měli v podzemním bunkru zemřít hladem. Vybraný František Gajowniczek dle Církve zoufale volal: „Můj Bože, mám ženu a děti.“ Tehdy Kolbe vystoupil z řady a požádal o výměnu. Dle svědků se pak bunkr z místa zoufalství změnil v „příbytek Boží chvály“. Maxmilián Kolbe umírá 14. srpna 1941. Gajowniczek válku přežil a dožil se 93 let. Svatý Maxmilián Kolbe zůstává symbolem odporu k totalitě a důkazem, že světlo lidskosti překonává i nejtemnější hodiny.
Zdroje: Cirkev, Pastorace, MilitiaImmaculatae, VaticanNews
